Po odchodu mobilů Nokia se zpřístupněným systémem Symbian do křemíkového nebe řeší i nevidomí uživatelé mobilů, jakou platformu při koupi nového přístroje zvolit. Při hledání nového mobilu mají nevidomí jednu velkou jistotu a jedno velké dilema. Tou jistotou je, že nový chytrý telefon budou místo starých dobrých fyzických tlačítek ovládat pomocí dotykového displeje, protože nedotykové telefony prostě nejsou. A velkým dilematem je, jakou platformu zvolit. Při tomto rozhodování je jedno z nejdůležitějších kritérií přístupnost.
V současnosti se jako o reálně přístupných platformách i pro zcela nevidomé uživatele mluví o dvou nejrozšířenějších systémech: iOS od Applu a Android od Googlu. Oba systémy mají početné tábory nevidomých uživatelů. Mnozí z těchto uživatelů, ať už pracují v iOS, nebo Androidu, vám řeknou, že právě ten jejich systém je to nejlepší a nejpřístupnější řešení. Nejsou to ale jen subjektivní dojmy těch, kteří do nového mobilu investovali své finance a spoustu úsilí ke zvládnutí obsluhy nového dotykového zařízení poslepu, takže si svůj těžce nabytý mobil nebudou nakonec hanit? A není v tom často také mnoho iracionálních pocitů, ve kterých se otázka zda Apple, nebo Google řeší podobně jako otázka zda Sparta, nebo Baník? Je tedy možné nalézt někde objektivní pohled na přístupnost iOS a Androidu? A jaká kritéria vůbec musí systém splňovat, abychom ho označili za přístupný?
Dva testy, dva různé přístupy
V minulých měsících byly na webu publikovány dva testy přístupnosti Androidu od uznávaných expertů na přístupnost, kteří minimálně deklarovali snahu o objektivitu. Autory testů jsou Chris Hofstader a Marco Zehe. Chris Hofstader je nevidomý informatik, který dlouhá léta působil jako vedoucí vývoje odečítače JAWS. Marco Zehe je také bývalý člen vývojového týmu JAWSu a v současnosti pracuje v Mozilla Foundation jako člověk odpovědný za přístupnost jejich produktů. Oba pánové jsou zkušenínevidomí uživatelé applovských zařízení se systémem iOS, nicméně i podle některých jejich dalších článků bych zrovna tyto dva autory nepodezříval z nekritického fanouškovství pro Apple. Chris Hofstader byl např. v nedávném článku Apple and the Accessible Internet dosti kritický ke způsobu práce na webu s odečítačem VoiceOver v OSX. Marco Zehe zase v textu Switching Back to Windows popisuje, jak ho dlouhodobě neřešené problémy v přístupnosti v OSX přiměly vrátit se k Windows a NVDA. To se tedy týkalo desktopového systému OSX, k čemu ale tito dva autoři dospěli u mobilních platforem?
Chris a Marco zvolili k testování zcela odlišné přístupy. Chris postupoval systematicky, čistě podle objektivních měřítek, standardů a doporučení BBC Mobile Accessibility Guidelines, jejichž obdoba se stane v USA součástí právního předpisu zabývajícího se přístupností (Section 508). Chris testoval všechny prvky ve všech aplikacích dodávaných se standardním tabletem Googl Nexus 7 a hledal všechny nedostatky, jako jsou nepopsané grafické elementy, objekty, na které nelze přejít šviháním, a další. Oproti tomu Marco Zehe šel cestou uživatelského testování. Rozhodl se na 30 dní odložit svůj iPhone a používat výhradně Google Nexus 4 s aktuálním Androidem, aby zjistil, zda a jak Android splní všechny jeho nároky na chytrý dotykový mobil. Chris se pevně držel jen aplikací dodaných Googlem bez možnosti mobil doplnit jakýmikoli aplikacemi třetích stran. Oproti tomu Marco využil všechny další zdroje, které mohly zlepšit použitelnost jeho mobilu.
Jaký byl výsledek testu Chrise Hofstadera?
To můžete vytušit už z názvu jeho článku Testing Android Accessibility: I Give Up (Testování přístupnosti ‚Androidu: vzdávám to). Chris poukazuje mimo jiné na to, že aplikace přímo z dílny Googlu porušují i naprosto základní pravidla, jako je právě popisování grafických prvků a nedostupnost prvků při procházení gestem švihání. Přestože jsou tyto chyby snadno a levně odstranitelné, vyskytují se v Androidu nepřijatelně často , což podle Chrise svědčí o minimální ochotě Googlu zabývat se přístupností.
Chris Hofstader se dále v článku Testing Android Accessibility: The Programmer’s Perspective (Testování přístupnosti Androidu: Z pohledu programátora) také podíval na to, jak je pro vývojáře aplikací pro Android snadné, či těžké zajistit přístupnost svých aplikací. Chris porovnává API pro přístupnost, která mají programátoři k dispozici na různých platformách od Windows XP, přes OSX, iOS, Windows 8.1, Gnome až právě po Android. Konstatuje, že ačkoli je Android jeden z novějších systémů, jeho API pro přístupnost je nejhorší. Pokud tedy chce vývojář udělat přístupnou aplikaci pro Android, bude ho to stát mnohem více úsilí než pro jakýkoli jiný z výše uvedených systémů. Slabá podpora přístupnosti přímo na systémové úrovni tedy může vést i k daleko většímu podílu špatně přístupných aplikací třetích stran.
K čemu dospěl Marco Zehe?
I to se dá odhadnout z titulku posledního ze série článků, které Marco během testování den po dni publikoval. Nakonec nevydržel s Androidem celých 30 dní, ale už 18. den napsal článek I quit (Končím).
Marco Zehe se během svého uživatelského testování snažil obcházet nedostatky v přístupnosti, na které poukazoval Chris Hofstader, což mnohdy po určitém laborování či za pomoci vidící osoby šlo. Naplno těžil z bohaté nabídky aplikací třetích stran a využíval variability a rozšiřitelnosti Androidu, což je jeho velkou výhodou oproti iOS. Vzhledem k obdobnému testu, který dělal o rok dříve, konstatoval, že přístupnost Androidu se dosti zlepšila a že při práci v Androidu nenarazil na žádný fundamentální problém. Nicméně během intenzivního každodenního používání se setkával neustále s množstvím menších problémů, které jeho práci znepříjemňovaly a činily neefektivní natolik, že to déle jak oněch 18 dní nevydržel.
Mezi problémy, na které ve svém blogu poukázal, patří nekonzistentní chování při rolování seznamů, absence funkce Clona obrazovky, nesnadná editace textu včetně nedostatečné hlasové odezvy při použití hardwarové klávesnice, náhodně měněné položky některých menu, nedostatečná podpora braillského vstupu a výstupu a nevyladěná zvuková signalizace TalkBacku.
Závěr
Dva naprosto odlišně postavené testy tedy došly ke shodným závěrům. Úroveň přístupnosti iOS a Androidu se významně liší jak podle čistě formálních kritérií, tak i z hlediska uživatelské zkušenosti.
Je zde tedy Apple, který bere přístupnost jako integrální vlastnost iOS a snaží se o stoprocentní přístupnost svých vlastních aplikací, a na druhé straně Google, který v Androidu poskytuje jen slabou podporu pro přístupnost aplikacím třetích stran a i ve svých vlastních aplikacích porušuje základní pravidla přístupnosti. Proč bychom za takového stavu věcí měli Android prohlašovat za přístupný systém?
Mnoho nevidomých uživatelů sice s Androidem úspěšně pracuje, zásadní otázkou ale je, zda je to díky skvělé podpoře Googlu, nebo spíš navzdory velmi slabé podpoře Googlu. Z výše uvedeného se zdá, že pravdivá je ta druhá možnost. To samozřejmě neznamená, že Android je pro nevidomého uživatele nutně špatná volba. Kromě úrovně přístupnosti člověk vždy vybírá i podle dalších kritérií, jako je cena, variabilita systému, nabídka aplikací, hardwarové vybavení přístroje, a jistě také záleží, k čemu všemu chce člověk mobil využívat.
Pokud bychom ale Android v současné podobě přijali jako přístupný systém, posunuli bychom laťku toho, co vše se dá označit za přístupné, příliš nízko. Když vidíme, jak vážně bere přístupnost svého softwaru Apple, není důvod, abychom se u Googlu spokojili s přístupností o několik úrovní horší. Netvrďme tedy, že Android je přístupný jen proto, že jsme schopni se se všemi nedostatky, na které v něm narážíme, poprat, ale spíše se snažme přimět Google, aby se přístupností zabýval stejně vážně jako jeho konkurence.
Článek připravil Honza Šnyrych.
Články, ze kterých jsem čerpal
