Archiv rubriky: Přečetl jsem

Markus Kirschner: Poslepu pozná padesát praček

Již od nejútlejšího dětství se Markus Kirschner, prodavač v oddělení s bílou elektronikou obchodního řetězce MediaMarkt v pobočce na vídeňské Landstraße, věnuje pračkám.

V době, kdy si jeho vrstevníci stavěli z Lega, hráli si s autíčky nebo se svými domácími mazlíčky, byla jeho nejoblíbenější hračkou pračka jeho rodičů. Kirschner se narodil nevidomý.

„Vyrůstal jsem s Gorenjí,“ vypráví. „Pračka mých rodičů mě od malička fascinovala.“ Celé hodiny vysedával Kirschner jako uhranutý před tímto zajímavým domácím spotřebičem. Byla to v podstatě láska na první pohled.

„Měnící se zvuky, přechod od pracího programu k programu máchání a jako akustický vrchol ždímání, které mi připadalo nesmírně vzrušující.“ Když pak později dosloužila pračka někoho ze známých, rozebral ji a opět dal dohromady.

Z telefonisty odborníkem na pračky

Ve školním roce 2013/14 se Kirschner vyučil v oboru telekomunikace a získal kvalifikaci telefonisty.

„V callcentru jsem se začal brzy nudit a ani věčné sezení nebylo podle mého gusta.“ „Jeho přání prodávat pračky bylo stále větší,“ vypráví Beathe Fritz, odborná poradkyně Asistence v zaměstnání pro zrakově postižené.

„Popadla jsem Markuse a vyrazili jsme do obchodu s elektrospotřebiči Red Zac.“ A jelikož zrovna nebyl přítomen žádný prodavač, vedl Kirschner třicetiminutový rozhovor se zákaznicí v roli prodávajícího. Nyní byla o jeho výjimečných schopnostech přesvědčená i Beate Fritz a oslovila vedoucího pobočky MediaMarktu Michaela Pragera. Kirschner ho coby uchazeč o práci velice zaujal, a tak ho pozval k osobnímu pohovoru.

„Líčil jsem mu, že jsem vyrůstal s Gorenjí,“ což Pragera přimělo k tomu, že mu nabídl místo praktikanta. Tak se Markus brzy seznámil s různými značkami a modely. Při následné rekvalifikaci od Úřadu práce a s podporou služby Asistence v zaměstnání se Markus za běžného provozu naučil, jak vést rozhovor se zákazníkem a vše okolo.

Markus Kirschner při prodeji pračky.

„Bez pomoci svých nových kolegů bych to nikdy nezvládnul“, vypráví Kirschner. Řada produktových školení v rámci jeho oddělení ale také rozhovory a on-line semináře s výrobci spotřebičů pomohly Kirschnerovi získat přehled o nejnovějším vývoji v této branži. Díky odborným znalostem a citu pro práci se zákazníkem se Kirschner rychle zapracoval.

„Výrobcům vděčím za hodně. Svými otázkami jsem jim vymluvil díru do hlavy“ Díky speciálnímu softwaru může Kirschner v interní databázi zjišťovat aktuální dostupnost zboží, dobu dodání a ceny. Umožňuje mu to odečítač obrazovky s hlasovým výstupem v kombinaci s klávesnicí.

„Od začátku roku 2015 jsem zaměstnaný na 30 hodin týdně,“ říká Kirschner a je pyšný na to, že dostal práci, o které snil. „Můj plán B byl, že bych se ucházel o místo průvodce na výstavě potmě (Dialog im Dunkeln), i když jsem tam ještě nikdy nebyl,“ usmívá se Kirschner.

„Život mimo pračky trávím procházkami v přírodě, hraním karet a společným vařením s kamarády.“

Typický pracovní den

„Když dorazím do práce na své působiště, vydám se na obchůzku, abych zjistil, jestli během mé nepřítomnosti přibyly nějaké nové spotřebiče.“ Na Kirschnera tu čeká nějakých 40 až 50 přístrojů na prodej.

Každou chvíli se prý stává, že jeho kolegové ještě nedorazili a nemohli ho osobně informovat o změnách v sortimentu. Jelikož se nové přístroje většinou podobají, dokáže Kirschner díky svým rozsáhlým znalostem okamžitě určit, o kterého výrobce se jedná. O všem, co sám nedokáže poznat svým hmatem, ho informují jeho nejméně dva kolegové, kteří v oddělení rovněž pracují.

O zbytek se postará on-line vyhledávání a Markus má brzy o nováčcích mezi spotřebiči jasno.

Markus Kirschner radí zákazníkům při nákupu pračky.

A již vstupuje první zákazník do Kirschnerova království. „I když jdu pokaždé s bílou holí a na pracovním oděvu mám symbol nevidomého, nastavuje mi i tento zákazník před obličej svůj mobilní telefon, aby mi ukázal, o jaký spotřebič má zájem,“ baví se Kirschner. „Když mu vysvětluju, že jsem zcela nevidomý, zákazník žasne.“

Ze zkušenosti Kirschner ví, že někteří zákazníci mají určitý strach z kontaktu. Proto není divu, že uplyne nějaká doba, než potenciální kupující přednese svou žádost. Tento zákazník má zájem o pračku značky Miele, protože jeho stará pračka už dosloužila.

Na základě dobrých zkušeností by si tento zákazník rád zakoupil výrobek od stejné firmy. „Čím se vlastně liší spotřebiče značek Siemens a Miele,“ chce vědět. „V podstatě jen designem,“ odpovídá Kirschner.

S pomocí bílé hole a ohmatáním několika spotřebičů dorazí zkušený prodavač brzy k automatickým pračkám značky Miele. Novější model je zákazníkovi rychle představen, zatímco Kirschner vyjme pohyblivé části a zákazník má tak možnost si je doslova „osahat“.

Tento zákazník má ovšem ještě jedno speciální přání: „Sice jsem si na to zvykl, ale moje stará pračka dělala poměrně velký hluk, který mě pronásledoval až do obýváku.“

Při zodpovídání této otázky je Kirschner ve svém živlu: „V tomto ohledu vám můžu tento přístroj vřele doporučit,“ a přejíždí přitom rukama skoro něžně po pračce, „protože motor je umístěný pod bubnem, nepotřebuje žádný klínový řemen“.

Markus s mechanickou pračkou

Proto je zvuk při ždímání tlumený. Dále chce zákazník vědět, podle čeho pozná, zda do pračky vložil správné množství prádla. „Nahoře se musí vejít do bubnu celá dlaň, jinak utrpí prací výkon.“

Zákazník vybavený potřebnými informacemi pračku, která může být dodána do dvou pracovních dnů, kupuje. Při odchodu se ho ptám, jak byl s konzultací spokojen. „Mám pocit, že se mi dostalo kompetentní, přátelské a profesionální péče, ačkoliv jsem byl při prvním kontaktu poněkud skeptický,“ uvedl zákazník.

Kirschner měl celý prodej ve své režii, jen při psaní účtenky pomohla kolegyně. „Myslím, že se pracuje na řešení, abych do budoucna mohl i proces platby provádět zcela samostatně.“

A již čeká další zákazník. „Co pro vás mohu udělat,“ míří si to k němu Kirschner s holí podél svých miláčků, aby mu poradil.


Původní článek 50 Waschmaschinen blind erkennen z němčiny přeložil Zdeněk Rybák. Autorkou fotografií je Karola Riegler.

Markusovy výlety za hranice současnosti (nejen praček)

Několik let se Markus Kirschner účastnil spolu s několika dalšími žáky vídeňské školy pro nevidomé letních táborů pro děti se zrakovým postižením, které ve Veverské Bítýšce pořádalo brněnské TyfloCentrum. Ani tam jeho vášeň pro pračky nezahálela, a tak k velké radosti vedoucích a ostatních dětí dobrovolně a rád pral a ždímal nejen své ušpiněné oblečení, ale i oblečení menších dětí, kterým se v noci nepodařilo nebo nechtělo vyrazit z teploučkého spacáku na záchod.

Jeho sympatická záliba nemohla zůstat nepovšimnuta, a tak se zdravotnice a dobrá duše tábora Jana Puchegger Chadalíková na tábořišti jednoho krásného dne objevila s historickou pračkou na kliku. Markusovo nadšení neznalo mezí a do Vídně se na konci tábora vracel o jedno zavazadlo těžší. Jak se později přiznal, maminka ho doma příliš nepochválila a s „novým“ spotřebičem Markuse div nevyrazila. Ale takový už je úděl nepochopených nadšenců, jejichž génia často doceníme až s velkým zpožděním.

Přečetl jsem: Jo Nesbø – Žízeň

„Pusťte ho dovnitř,“ zakřičela na mladého uniformovaného policistu.
„Nemá služební průkaz,“ namítl policista.
„To je Harry Hole,“ zavolala Katrine.

Po dvouleté odmlce je Harry Hole zpět v plné síle. Přednáší na univerzitě, je šťastně ženatý, bez závislosti na alhoholu i drogách a vyšetřování vražd je pro něj minulostí. Nebo ne? Jak jsme před chvílí slyšeli, okolnosti jej přinutí zapojit se opět do vyšetřování. V Oslu totiž dojde rychle po sobě k vraždám několika mladých žen, které si domluvily schůzku prostřednictvím internetové seznamky Tinder.

Vrchnímu policejnímu náčelníkovi Bellmanovi, který má příležitost stát se ministrem spravedlnosti, by se rychle vyřešený případ vražd pochopitelně „hodil do krámu“. A protože kdo jiný než Harry by se tohoto úkolu mohl zhostit, začne Harryho vydírat. Ten se tedy znovu pouští do práce a nezávisle na hlavním vyšetřovacím týmu pátrá po vrahovi.

Váš šéf má temné srdce, chlapče, pamatujte si to. A momentálně dostal zase žízeň. Stejně jako ten tam venku. A tahle jejich žízeň je jako požár, právě proto se říká hasit žízeň. Dokud ji oba neuhasí, bude dál stravovat všechno, s čím přijde do styku. Je to tak, Hole?

Vrah je sice odhalen poměrně brzy, ale jak ho dostat? Chvílí si hrají na kočku a na myš, Harry sice nakonec uspěje, ale je případ opravdu u konce? Jak správně tušíte, Nesbø má pro čtenáře opět připraveno několik překvapení a dopadením vraha případ zdaleka nekončí.

Nesbøho rukopis je z knihy poznat už po pár stránkách, najdeme zde i oblíbené a často používané matení čtenáře vyvoláváním pocitu „už vím kdo je vrah“ a následné otáčení děje zcela jiným směrem. A ač si člověk podvědomě říká, že se nenechá napálit, ne vždy se to podaří.

Do Žížně je opět snadné se začíst a naopak těžké se od ní odtrhnout. Text je čtivý, děj nikde nedrhne a kromě hlavní zápletky se dočkáme i doplnění dalších chybějících míst a osudů ve skládačce „světa Harryho Holea“. Žízeň tak má vše, co má správný thriller mít, a Jo Nesbø čtenáři znovu nabízí komplexní zážitek. Laťku, kterou si Nesbø posadil v předchozích knihách pěkně vysoko, naštěstí neshodil. A dokonce bych řekl, že ze všech knih o Harrym Holeovi mi styl, jakým je Žízeň napsána, vyhovuje zatím nejvíc (nejspíš to bude tím, že se – aspoň pro mě – příběh stal uvěřitelnějším).

Žízeň u čtenáře obstojí i jako samostatná kniha, ale pokud si je chcete opravdu užít, je nanejvýš vhodné přečíst si i předchozí knihy s Harrym – jen tak si vychutnáte všechny odkazy na předchozí zápletky či osoby, které se v Žízni objevují.

Otevřený konec a neuzavřené dějové linky některých aktérů dávají tušit, že se s Harrym nesetkáváme naposled.

Ukázka z knihy na issuu

Thriller Žízeň vydala Kniha Zlín, 475 stran, překlad Kateřina Krištůfková, ISBN 978-80-7473-533-2.

Děkuji za poskytnutí recenzního výtisku.

Přečetl jsem: Marit Reiersgardová – Závěje

Situace, které už nejspíš zažil každý rodič – dcerka nebo synek se doma nudí a chtějí si jít hrát sami ven. A jestliže sněží a je tak příležitost užít si všechny radosti zimy (bobovat, nebo dělat ve sněhu andělíčky), je motivace dostat se ven ještě o to silnější. Stejně je na tom i pětiletá Oda. Solveig, její maminka, vaří večeři, Oda se nudí, a tak naléhá tak dlouho, až maminka podlehne a povolí jí jít si hrát v okolí domu. Občas ji z okna zkontroluje, stačí ale chvilka nepozornosti a Oda je pryč. Solveig vybíhá ven, jenže padající sníh okamžitě zavál veškeré stopy a po Odě není ani památky.

Odo Isabel Sørensenová!

Nehrajeme si na schovávanou. Ozvi se. Už to není legrace.

Odpovědělo jí absolutní ticho, jako by sníh absorboval veškeré zvuky, balil je do peřiny. Solveig opět přepadla ona předtucha, nízkofrekvenční rachot, předzvěst, kterou ucho nedokáže zachytit.

Pátrání po zmizelé Odě se ujímají zkušený komisař Verner Jacobsen a nová posila týmu, Bitte Røedová. Dvojice, která už snad nemůže být rozdílnější. Verner je suchar žijící s manželkou spisovatelkou a alkoholičkou v jedné osobě, který má zálibu v pletení. Bitte je kulatoučká a veselá matka samoživitelka, žijící s dospívající dcerou. Ačkoliv tato nesourodá dvojice není předmětem komických situací, jak by se mohlo na první pohled zdát, je zajímavé sledovat vývoj jejich vztahu.

V průběhu probíhajícího vyšetřování se objeví další případ – ve svém ateliéru byla nalezena zavražděná malířka. Na scéně se tak postupně objevují další postavy. Všichni se sice navenek tváří jako spořádaní občané, ale každý (včetně vyšetřovatelů) má nějaké to tajemství, které před ostatními skrývá. Obě vyšetřování se začínají prolínat a postupně je před námi rozplétána pavučina složitých a mnohdy dobře utajovaných vztahů a vazeb mezi všemi zúčastněnými (vyšetřovatele opět nevyjímaje).

Něco v tom městečku skřípe. Bitte jenom nedokázala přijít na to co.

Celý děj knihy se odehrává v několika málo dnech a na relativně malém prostoru. Vzpomínky postav nás ale tam, kde to dává smysl, zavedou i do minulosti tak, abychom porozuměli všem pohnutkám a činům, které jsou nám postupně odhalovány.

Co spustilo tuhletu lavinu? Musí se vrátit o dva roky zpět. K tomu pátečnímu večeru, kdy poprvé malovala akt. Tehdy byla uplácána první sněhová kulička. Jenom to tenkrát Janni ještě nevěděla, a taky nevěděla, jak rychle se ta kulička dokáže valit, jaké velikosti může nabýt a kolik špíny se na ni nabalí.

Závěje jsou výborně napsaná detektivka, zasazená do kulis maloměsta a vystavěná na jednoduchém a uvěřitelném příběhu – nečekejte žádné nezvyklé vražedné nástroje, rituální vraždy či desítky složitých postav či náhlé zvraty. Kniha podle mě působí silně právě svou „obyčejností“ a popisem situací, se kterými se se čtenář běžně setkává a dávají mu tak šanci uvěřit, že něco podobného by se mohlo odehrát třeba ve vedlejší ulici.

Příběh má spád, potřebnou dynamiku a častému „ještě jednu kapitolu a jdu spát“ se tak nejspíš nevyhnete 🙂 Autorce se i bez spektakulárních vražd podařil napsat napínavý příběh a do poslední chvíle nelze tušit, kdo je vrahem.

Za sebe proto Závěje rozhodně doporučuji a už teď se těším na další detektivku od Marit Reiersgardové, která v češtině vyjde pod názvem Boží prst.

Ukázka z knihy na ISSUU

Thriller Závěje vydala Kniha Zlín, 360 stran, překlad Kateřina Krištůfková, ISBN 978-80-7473-433-5.

Děkuji za poskytnutí recenzního výtisku.