Archiv rubriky: Často kladené otázky (FAQ)

Zákon o přístupnosti z pohledu škol a školských zařízení

Zákon o přístupnosti rozšířil povinnost mít přístupné weby a aplikace na mnohé další organizace ve veřejném sektoru. Mezi ně patří i školy a školská zařízení. Jak konkrétně se zákon dotýká právě jich?

Rovina legislativní

Školy, školská zařízení a vysoké školy jsou ze zákona povinny zpřístupnit pouze informace, zveřejněné podle jiného právního předpisu v rámci výkonu působnosti v oblasti veřejné správy na úseku školství, vědy, výzkumu, vývoje, inovací, jiné tvůrčí činnosti a péče o děti a mládež nebo podle zákona o svobodném přístupu k informacím.

Kromě povinnosti zveřejňovat v přístupné podobě obsah úřední desky (§ 26 odst. 1 správního řádu) se dle právních předpisů z oblasti regionálního školství, které spadají do působnosti Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, povinnost zveřejňovat určitý obsah v oblasti veřejné správy na webových stránkách týká především následujícího:

  • dle školského zákona: zveřejnění termínu a místa zápisu do mateřské školy v případě, že je to v místě obvyklé (§ 34 odst. 2), kritérií pro přijímaní do mateřské školy (§ 34 odst. 8), místo a dobu zápisu do prvního ročníku základního vzdělávání v případě, že je to v místě obvyklé (§ 46 odst. 1), informace týkající se organizace přijímacího řízení do prvního ročníku oborů středního vzdělání (§ 60), seznam přijatých uchazečů a výsledky hodnocení prvního a posledního přijatého uchazeče v anonymizované podobě (§ 60e odst. 1), seznam přijatých uchazečů na vyšší odbornou školu (§ 94 odst. 7) a seznam uchazečů pod přiděleným registračním číslem s výsledkem řízení u každého uchazeče (§ 183 odst. 2).
  • Dle vyhlášky č. 10/2005 Sb., o vyšším odborném vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů: kritérií přijímacího řízení, pořadí uchazečů podle výsledku hodnocení přijímacího řízení a přehled přijatých a nepřijatých uchazečů (§ 2 odst. 7).
  • Dle vyhlášky č. 48/2005 Sb., o základním vzdělávání a některých náležitostech plnění povinné školní docházky, ve znění pozdějších předpisů, se jedná o informace, které škola před zahájením zápisu zveřejní k organizaci a průběhu zápisu (§ 3a odst. 7).
  • Dle vyhlášky č. 108/2005 Sb., o školských výchovných a ubytovacích zařízeních a školských účelových zařízeních, ve znění pozdějších předpisů, o termínech pro podání přihlášky do domova (§ 4 odst. 3).
  • Dle vyhlášky č. 353/2016 Sb., o přijímacím řízení ke střednímu vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů, pořadí uchazečů podle výsledku hodnocení v přijímacím řízení a kritéria přijímacího řízení (§ 15 odst. 1).

Dalšími příklady povinně zveřejňovaného obsahu mohou být:

  • ve vztahu k zákonu o svobodném přístupu k informacím povinně zveřejňované informace, mezi kterými je například popis organizační struktury, místo a způsob, jak získat příslušné informace, kde lze podat žádost či stížnost, postup, který musí povinný subjekt dodržovat při vyřizování všech žádostí, návrhů i jiných dožádání občanů, sazebník úhrad za poskytování informací, výroční zpráva za předcházející kalendářní rok o své činnosti v oblasti poskytování informací, elektronická adresa podatelny atd.
  • Povinnost se však vztahuje i na informace poskytované na základě nařízení GDPR a zákona o zpracování osobních údajů, jako je například název a kontaktní údaje, kontaktní údaje pověřence pro ochranu osobních údajů, účel zpracování osobních údajů, právo podat stížnost k Úřadu pro ochranu osobních údajů a kontaktní údaje Úřadu pro ochranu osobních údajů a právo na přístup k osobním údajům, jejich opravu, omezení zpracování nebo výmaz.
  • Dle zákona o vysokých školách se uvedená povinnost může vztahovat například na lhůtu pro podání přihlášek ke studiu a způsob jejich podávání, podmínky přijetí a případně také forma, rámcový obsah přijímací zkoušky, kritéria pro její vyhodnocení a nejvyšší počet studentů přijímaných ke studiu v příslušném studijním programu (§ 49 odst. 5), veřejnou vysokou školou stanovenou výši poplatků spojených se studiem pro následující akademický rok (§ 58 odst. 5), výši poplatku za úkony spojené s habilitačním řízením (§ 72 odst. 16), poplatek za úkony spojené s řízením ke jmenování profesorem (§ 74 odst. 10) a údaje o zahájení habilitačního řízení a řízení ke jmenování profesorem a údaje o ukončení těchto řízení (§ 75 odst. 1).

Citováno z dokumentu Informace MŠMT k novému zákonu o přístupnosti internetových stránek a mobilních aplikací, publikovaného MŠMT dne 7. 9. 2020.

Rovina praktická

Pokud ale opustíme legislativní rámec a na přístupnost škol nahlédneme z praktického hlediska (což je ten úhel pohledu, který je pro běžné fungování stěžejní), pak je legislativa – jak už to bohužel občas bývá – v tomto ohledu naprosto nedostačující. A v mnohém se míjí s praktickými potřebami například v situacích, kdy se na běžné škole inkluzivně vzdělává dítě zrakově postižených rodičů.

Je samozřejmě ku prospěchu věci mít v přístupné podobě informace o přijímacích zkouškách, ale neméně důležité (ne-li důležitější) je mít přístupné i vlastní přijímací zkoušky.

Informace poskytované na základě nařízení GDPR jsou v případě, kdy je člověk potřebuje, jistě důležité – ale neméně důležité (či dokonce důležitější 🙂 je mít například možnost objednat dítěti přístupnou cestou obědy či komunikovat se školou ohledně vzdělávání jako takového (tedy zajistit přístupnost nástrojů typu Bakaláři či Edookit či obecně komunikace a způsobu předávání informací).

Některé školy (například Masarykova univerzita) proto toto řeší vlastním interním předpisem (Směrnice MU č.8/2014 – Zajištění přístupnosti MU pro osoby se zdravotním postižením SM08-14). Ten ošetřuje ty situace, které zákon dostatečně nepokrývá (a které současně mají na zajištění praktické přístupnosti nemalý vliv).

Pro pořádek se ale určitě sluší připomenout, že i v případě škol je možné uplatnit institut nepřiměřené zátěže ve chvíli, kdy náklady na úpravy související s přístupností překračují její finanční či personální limity – například pro malou školku, která má svůj web na freehostingu a spravuje si jej svépomocí, může být investice v řádu několika desítek tisíc do nového webu přesně ten případ, kdy je uplatnění nepřiměřené zátěže a nabídnutí alternativních cest zcela na místě.

V takovém případě je pak potřeba mít připraveno, publikováno a pravidelně aktualizováno Prohlášení o přístupnosti, kde uživatelé budou mít tyto informace (včetně funkčního kontaktu) k dispozici.

Závěrem

S jistou mírou zjednodušení lze říci, že přístupný web je přínosný pro každého – celá řada požadavků na přístupnost zlepšuje uživatelský prožitek mnohem širší skupině uživatelů, než jsou uživatelé se zdravotním postižením. Jistě se shodneme na tom, že větší a kontrastnější písmo se lépe čte každému, kdo nosí brýle či mu na monitor dopadá hodně světla. Že titulky u videí usnadňují porozumění obsahu v případě, kdy pracujeme v příliš hlučném (či příliš tichém) prostředí, či kdy jsou dialogy vedeny v jazyce, který není náš mateřský, a máme problém jim porozumět.

Proto bych i v případě škol doporučoval aplikovat požadavky zákona o přístupnosti v plném rozsahu a neomezoval se pouze na situace, které zákon o přístupnosti explicitně pokrývá.

Jak už jsem psal v jiném článku, odpověď na otázku Proč mít přístupný web? je velmi jednoduchá:

“Protože na to, že je váš web bez bariér, si nikdy nikdo stěžovat nebude.”

Proč mít přístupný web?

Dotaz, proč mít přístupný web, dostávám poměrně často. Odpovědět na něj je možné mnoha způsoby (různé formy motivace k tvorbě přístupných webů má pěkně zpracovány například WebAIM v článku WebAIM’s Hierarchy for Motivating Accessibility Change).

Už delší dobu jsem přemýšlel, zda by se na tuto otázku nedalo odpovídat nějak stručněji a výstižněji. K jednoduché (a přitom zcela jasné) odpovědi mě zcela nečekaně inspiroval e-book Michaely Weikertové 365 copytriků (konkrétně tip č. 74), který si prolistovávám před usnutím (mimochodem doporučuji k přečtení, třeba tam najdete inspiraci i pro svůj obor 🙂

“Proč mít přístupný web?”

“Protože na to, že je váš web bez bariér, si nikdy nikdo stěžovat nebude.”

Nikomu totiž nebude vadit, když

  • váš web bude dobře ovladatelný z klávesnice,
  • písmo bude dostatečně kontrastní a čitelné,
  • videa budou opatřena titulky,
  • stránky budou mít korektní nadpisovou osnovu a definované oblasti (záhlaví, hlavní obsah, atp.),
  • dokumenty na něm publikované budou mít (strukturovanou) textovou vrstvu,
  • obrázky budou mít alternativní textové popisky,
  • k návštěvníkům bude promlouvat jednoduchým a srozumitelným jazykem,
  • se bude přizpůsobovat preferencím uživatele (například jeho obsah bude možné bez obtíží zvětšovat),
  • na něm bude možné bez obtíží vyplnit a odeslat třeba objednávkový formulář.

A to samé samozřejmě platí i pro (mobilní) aplikace či dokumenty.

Dává to takto smysl? 🙂

Soulad se standardy tvorby přístupného webu, nikoli widgety, je správná cesta k přístupnosti

Všichni uživatelé nejsou stejní. Každý z nich má různé potřeby, preference a schopnosti, jak může s webem pracovat. Neexistuje jediné univerzální řešení, které by vyhovovalo všem bez rozdílu. K přístupu k obsahu webu a jeho ovládání tak mohou dnes uživatelé využít několik možností:

  1. Pokud je web vytvořen v souladu s aktuálně platnými standardy a doporučeními tvorby přístupného webu, pak lze k němu bez obtíží přistupovat pomocí nejrůznějších asistivních technologií. Uživatelé se specifickými potřebami je běžně používají k práci s informačními a komunikačními technologiemi, a pokud chcete, aby s nimi mohli bez obtíží pracovat i s vaším webem, pak je jeho soulad s aktuálně platnými doporučeními naprosto nezbytný.
  2. S bodem prvním úzce souvisí i možnost přizpůsobit si obsah webu pomocí nástrojů, které nabízejí operační systémy či prohlížeče.
  3. Integrováním jednoúčelových nástrojů (widgetů), pomocí nichž si může uživatel obsah jednoho konkrétního webu zkusit více či méně uzpůsobit svým potřebám.

Jak už to tak bývá, první řešení – vytvoření webu v souladu s aktuálně platnými standardy a doporučeními – sice není na první pohled moc vidět, ale přináší skutečné výsledky a užitek co nejširší skupině uživatelů. S přístupným webem, vytvořeným dle aktuálně platných doporučení tvorby přístupného webu, si poradí asistivní technologie (například odečítací či zvětšovací programy) a jejich uživatelé tak mohou web bez obtíží používat.

Ne každý uživatel potřebuje robustní a funkcemi nabitou asistivní technologii. Řadě uživatelů stačí, když si mohou mírně zvětšit písmo či upravit barvy. V takovém případě mu mohou dobře posloužit nástroje, které mají v sobě integrovány operační systémy nebo prohlížeče. Zpravidla totiž platí, že takové nastavení bude potřebovat ne na jednom konkrétním webu, ale obecně.

Řada provozovatelů webů ale zvažuje vydat se cestou třetí, tj. soulad se standardy neřešit, ale nabízet na svých stránkách návštěvníkům jednoúčelové nástroje (widgety), sloužící například ke změně velikosti textu či pro přečtení části obsahu webové stránky. Takové nástroje jsou sice mnohem viditelnější a dají se i mediálně lépe “prodat”, její skutečný přínos pro uživatele je ale přinejmenším diskutabilní.

V čem vidím hlavní úskalí integrování nástrojů (widgetů) přímo do webových stránek?

Potřeba zvětšovat obsah na obrazovce či nechat si přečíst hlasem informace není vázána na jeden konkrétní web. Uživatel, který tímto způsobem kompenzuje svou zrakovou vadu, má tuto potřebu obecně. Proto je třeba toto řešit na straně uživatele poskytnutím vhodných asistivních technologií/ kompenzačních pomůcek a zaškolením v práci s nimi, ne nabídnutím jednoúčelového řešení na jednom webu.

Aby bylo možné asistivní technologie používat, provozovatel webu musí zajistit, aby web byl vytvořen v souladu s doporučením Web Content Accessibility Guidelines 2.1 (které je vyžadováno zákonem č. 99/2019 Sb.) a tím umožnil uživatelům bezproblémový přístup k obsahu webu a jeho ovládání prostřednictvím jimi používaných asistivních technologií.

Způsob, jakým tato rozšíření přistupují k řešení přístupnosti webu, proto považuji principiálně za (eufemicky řečeno) ne úplně šťastný, protože se snaží řešit to, co by mělo (musí) být řešeno na straně uživatele, a ne jednoho konkrétního webu, který tuto službu nasadí.

Je to podobné, jako kdybyste při zlomenině nohy chtěli vyřešit potřebu někam se dostat tím, že dotyčnému budete nabízet berle či invalidní vozík v každém potencionálním místě, na které se může vydat. Věřím, že se shodneme na tom, že takovýto přístup nedává z mnoha úhlů pohledu smysl. A že smysluplné je naopak to, co se dnes běžně děje, totiž že člověk si pořídí berle či vozík pro svou osobní potřebu a nespoléhá se na to, že mu v místě, na něž se vydá, budou při příchodu berle či vozík nabídnuty, a při odchodu je zase vrátí (už jen proto, že berle či vozík potřebuje i k tomu, aby se dostal na to místo).

Na provozovatelích míst, na která se může člověk s berlemi/ na vozíku vydat pak je, aby zajistili jejich přístupnost tím, že odstraní potencionální bariéry třeba vybudováním rampy, výtahu, absencí prahů, atp. A ne tím, že mu tam nabídnou další berle či vozík.

Možnosti prispôsobenia webového obsahu so zameraním na slabozrakých používateľov

Tématice řešením přístupnosti prostřednictvím widgetů na webových stránkách se ve své bakalářské práci Možnosti prispôsobenia webového obsahu so zameraním na slabozrakých používateľov věnovala Terézie Fričová.

Jejím cílem bylo zmapovat aktuálně nabízená řešení (widgety; asistivní technologie; prostředky, nabízené operačními systémy či webovými prohlížeči), která umožňují pracovat s webovým obsahem slabozrakým uživatelům. V praktické části pak provést průzkum mezi slabozrakými uživateli a zjistit, jaká z výše uvedených řešení pro práci s webem preferují a proč.

Widgety nejsou správná cesta

Výsledky průzkumu jednoznačně ukázaly, že zpřístupnění webu pomocí widgetů není z několika důvodů vhodná cesta:

  • řada widgetů byla sama o sobě nefunkčních,
  • widgety uživatelům nenabízely tu funkcionalitu, kterou slibovaly, či která by jim dostatečně kompenzovala jejich zrakovou vadu,
  • některé widgety bylo obtížné na webové stránce najít (například kvůli nízkému kontrastu),
  • uživatelé nejsou na používání widgetů zvyklí,
  • uživatelé neví, že taková možnost vůbec existuje.

Navíc také platí, že widgety činí uživatelské rozhraní složitější (je to další prvek navíc), což může jeho používání spíše zkomplikovat, než usnadnit.

Pokud chcete návštěvníky svého webu navést k tomu, že si mohou v případě potřeby změnit velikost textu nebo barvy, udělejte to chytře. Šikovné řešení jsem našel na webu Web Accessibility Initiative. Odkaz Change Text Size or Colors zavede uživatele na stránku s instrukcemi, jak může tyto změny provést pomocí nástrojů svého prohlížeče.

Několik doporučení na závěr

Bakalářská práce ve svém závěru uvádí tři doporučení, s nimiž se plně ztotožňuji:

  • Nástroje integrované ve webových prohlížečích a operačních systémech neukrývat hluboko v nastaveních, ale nabízet je uživatelům na jednom místě a snadno dostupné tak, aby je uživatelé v případě potřeby mohli snadno použít.
  • Aktualizovat možnosti, které nabízí webové prohlížeče, operační systémy a asistivní technologie tak, aby odpovídaly aktuálním potřebám uživatelů.
  • Při tvorbě přístupného webového obsahu se nesoustředit na přidávání widgetů na webové stránky (ty se ukázaly jako nevyhovující nástroj pro zpřístupňování webového obsahu), ale jít cestou dodržování zásad tvorby přístupných webových stránek (ideálně doporučení WCAG 2.1).

Další informace k tématu

Overlays are not the solution to your accessibility problem

V článku Overlays are not the solution to your accessibility problem shrnuje Sheri Byrne-Haber důvody, proč widgety (v angličtině se pro ně také používá termín accessibility overlay) nejsou cesta k řešení přístupnosti.

Accessibility Overlays: What You See You Already Have

Karl Groves se detailněji podíval na to, jak vypadají nástroje, nabízení dvěma prodejci, slibující snadné vyřešení přístupnosti a garantující 100 % shodu s WCAG 2.1, ADA, Section 508 či EN 301 549. A porovnal to s funkcionalitami, které dnes nabízejí prohlížeče a operační systémy. Na to, jak to dopadlo se můžete podívat v následujícím videu.