Termín asistivní technologie pohledem Radka Seiferta

Radek Seifert ze Střediska pro podporu studentů se specifickými potřebami ELSA na ČVUT v Praze mně nabídl následující článek. Rád jej zveřejňuji a těším se na diskusi 😉

Termín asistivní technologie není v českém prostředí natolik zaběhaný jako je tomu v prostředí, kde se hovoří anglicky. Čeština obvykle odkazuje přímo na jednotlivé kategorie a skupiny asistivních technologií (speciálně upravené počítače, kompenzační pomůcky, orientační a navigační systémy a podobně), přičemž v obecné rovině se termínu téměř vyhýbá. Mnohdy, zvláště v oblasti zrakového hendikepu, jej pro změnu spojuje výhradně s oblastí speciálních informačních technologií, což je pojetí zbytečně úzké a dosti nepřesné.

Podle internetové Wikipedie „assistive technology“ (asistivní technologie) jsou obecným, shrnujícím termínem pro asistivní, adaptivní a rehabilitační zařízení určená hendikepovaným lidem, který v sobě zahrnuje také proces jejich vybírání, umisťování a užívání. Z takové charakteristiky je patrné, že kromě výpočetní techniky sem můžeme směle zařadit vše, co pomáhá překonat konkrétní hendikep a co zároveň splňuje požadavky vymezené termínem „technologie“. V české verzi Wikipedie se heslo asistivní technologie doposud (červen 2014) nenachází.

Snahu o vytvoření definice pojmu asistivní technologie můžeme nalézt ve výstupech projektu ATIS4all (Assistive Technologies and Inclusive Solutions for All), kterého se v letech 2011 až 2013 účastnilo Ministerstvo vnitra České republiky. Řešitelé dospěli k závěru, že jde o „jakýkoliv nástroj, zařízení, software nebo systém, využívající zpravidla moderní technologie (zejména senzory, aktuátory, informační a komunikační technologie) s cílem posílit, udržet nebo zlepšit funkční schopnosti jedinců se speciálními potřebami, a tím jim usnadnit každodenní život a zlepšit kvalitu jejich života, samostatnost a soběstačnost“. Za jedince se speciálními potřebami jsou zde považováni senioři, zdravotně postižení a chronicky nemocní lidé. V kontextu nevidomých uživatelů je však taková definice příliš obecná, přestože jako výchozí rámec problematiky ji nepochybně přijmout lze.

Podstatným kritériem, podle kterého se řada odborníků orientuje při rozhodování o tom, zda lze danou technologii s čistým svědomím prohlásit za asistivní, je reálná možnost jejího samostatného a nezávislého použití ze strany uživatele, tedy bez přímé či nepřímé asistence jiného člověka. S tím úzce souvisí terminologické vymezování pojmů asistivní, respektive asistenční technologie. Na rozdíl od asistivních, za asistenční jsou považovány takové technologie, jejichž provoz se na jedné straně sice opírá o speciální (mnohdy i přímo asistivní) technologie), ale na straně druhé se rovněž spoléhá na asistenci živého člověka (například jako člena zdravotního dohledového dispečinku) Toto rozlišení je vcelku praktické, neboť přibývá jak služeb závislých na technologiích, tak technologií závislých na službách. Odlišení obou složek vzájemně provázaného systému je nezbytné i proto, že se může jednat o dva zcela autonomní podsystémy, jejichž vzájemná provázanost je dána organizačním uspořádáním a podstatou služby, nikoli však nutně společným provozovatelem nebo způsobem financování.

Pokud shrneme uvedené definice a naznačená kritéria, neustále se pohybujeme v natolik širokém prostoru, že bychom problematiku asistivních technologií nebyli schopni rozumně vymezit, natož prakticky uchopit. U technologií určených nevidomým uživatelům se proto obvykle opíráme o zvyklosti a historické danosti, které nám pomáhají se zorientovat. Jakkoli to nezní dostatečně vědecky, znamená to, že při stanovování okruhu asistivních technologií vždy do určité míry záleží na kritériích subjektivních, až intuitivních. Přesto by zvolená kritéria měla být rozumná a obhajitelná. Z tohoto hlediska za asistivní považujeme:

  • Technologie, u kterých je přívlastek „asistivní“ zaužívaný a panuje všeobecný souhlas odborné veřejnosti s tím, že se o asistivní technologie skutečně jedná (například počítač s hlasovým výstupem nebo hmatový displej).
  • Technologie, které nevidomý člověk může využívat samostatně za standardních podmínek (například zařízení pro práci s mikrokapslovým papírem nebo tiskárna Braillova bodového písma).
  • Technologie ve veřejném prostoru založené na interakci s uživatelem (například dálkově ovládané akustické orientační majáčky nebo ozvučené bankomaty).
  • Mobilní technologie pro osobní použití (například ozvučený mobilní telefon).

Naopak nebývá zvykem považovat za asistivní takovou technologii, která sice na jedné straně nepochybně slouží k překonání hendikepu jedince, avšak na druhé straně nevyžaduje, ba ani neumožňuje jeho účast při manipulaci s ní. Příkladem mohou být velkokapacitní tiskárny Braillova bodového písma, využívané obvykle v tiskárnách a jiných institucích, s jejichž výstupy se uživatel setkává až v podobě tištěných materiálů. Technologie zde „neasistuje“, je ze strany uživatele neovlivnitelným produktem (obdobně jako třeba nízkopodlažní autobus). Ani technologie určené pro výrobu hmatové grafiky (tyflografiky) nelze vždy jednoznačně mezi asistivní technologie zařadit, neboť nebývá pravidlem, aby je uživatel obsluhoval samostatně (například termoform). Některé ale mezi asistivní zařadit lze, například zařízení pro práci s mikrokapslovým papírem, která jsou určena pro domácí, respektive kancelářské použití a která bez problému obslouží každý poučený uživatel.

Dalo by se polemizovat například o tom, zda nejpoužívanější pomůcka téměř každého nevidomého, bílá hůl, není také náhodou asistivní technologií. Domnívám se, že není. Při konstrukci bílých holí samozřejmě musí být dodržován poměrně přísný technologický postup, avšak hůl sama o sobě je pasivním prvkem, prodlouženou rukou uživatele přenášející informace o prostoru pro chůzi. Chodec je při chůzi v interakci s okolním prostředím, přičemž hůl tuto interakci pouze zprostředkovává, obdobně jako okolní zvuky a další signály napomáhající orientaci. Hůl však může asistivní technologii obsahovat, „nosit“, jestliže je kupříkladu vybavena povelovým vysílačem, laserovým modulem nebo jiným zařízením, které aktivně poskytuje uživateli specifickou zpětnou vazbu a tím ovlivňuje jeho rozhodování.

Donedávna byly asistivní technologie skoro výhradně chápány jako technologie umožňující přístup nevidomým uživatelům k obecným, veřejností běžně užívaným zařízením. V současné době se trend poněkud obrací. Obecné technologie jsou koncipovány tak, že asistivní technologie jsou v podstatě jejich nedílnou součástí, stávají se jejich dílčími funkcemi. Takovýto koncept je označován zpravidla jako jednotný (univerzální) design. O univerzálním designu se lze dočíst i v české verzi Wikipedie, například v článku pojmenovávajícím tento koncept výstižně jako design pro všechny.

Termín „universal design“ má opět větší tradici v anglickém jazyce. Wikipedie v této souvislosti hovoří o takových řešeních, která činí stavby, výrobky a životní prostředí užitečnými a efektivními pro každého, nejenom pro lidi s hendikepem. V tom je filozofie univerzálního designu revoluční, neboť překonává dosavadní stereotyp rozlišování různých světů a tím i různých přístupů, který v sobě nutně zahrnuje určité prvky segregace.

Jednotný design se nemusí týkat jenom technologií, může jít o myšlenkový koncept nebo navržený postup, o který se lze opřít. Za příklad může sloužit univerzální vzdělávací prostředí pro všechny, kteří chtějí studovat na vysoké škole bez ohledu na své zdravotní či jiné znevýhodnění. „Universal Learning Design“ má tradici i v České republice, kde je mu věnována mezinárodní odborná konference, jejíž tři dosavadní ročníky (2011-2013) uspořádalo Středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky Teiresiás Masarykovy univerzity v Brně. Tento příklad stojí za zmínku především proto, že v konceptu podpory vysokoškolského vzdělávání se dnes uplatňuje množství vynikajících asistivních technologií, které přibližně od poloviny devadesátých let 20. století zásadním způsobem zlepšily kvalitu studia osob s různými typy hendikepu.

Vývojáři podpůrných technologií se soustřeďují hlavně na ty uživatele, jejichž hendikep je obecně vnímán jako objektivní a „neoddiskutovatelný“, většinou podložený zdravotními důvody. Typicky se jedná o uživatele se smyslovým postižením (zrak, sluch) nebo s postižením pohybovým. Univerzální řešení by ovšem mělo zahrnovat i potřeby osob, jejichž hendikep není vnímán tak jednoznačně a vyplývá například z aktuální životní situace nebo z dočasné dílčí indispozice. Za vskutku univerzální a pro všechny přístupné lze proto označit pouze produkty a prostředí, pamatující kupříkladu i na těhotné ženy, maminky s kočárkem nebo uživatele se zlomenou nohou. S poměrně malou nadsázkou lze proto prohlásit, že prakticky jenom výjimečně fyzicky vybavený šťastlivec se v životě občas nepotká s hendikepem, jehož dopad by mohla zmírnit určitá asistivní technologie, nebo doslova cokoli jiného, co je vytvořeno na bázi univerzálního designu.

Mnohdy, i když ve své podstatě chybně, bývají mezi zdravotně postižené osoby jaksi automaticky zařazováni i senioři. Stáří ovšem samo o sobě nelze považovat za zdravotní postižení (není diagnózou), což zároveň nevylučuje, že i starý člověk může být zdravotně postiženou (hendikepovanou) osobou. Stáří s sebou nese některé typické, nicméně v daném věku nikoli neobvyklé projevy zdravotního charakteru, pro které je nejspíš spojování stáří se zdravotním postižením tak často tolerováno. Přímo pro seniory je na trhu určena celá řada produktů, které lze svou povahou směle zařadit mezi asistivní technologie. Zvláště přínosné je, pokud se jedná o nejběžnější technické prostředky každodenního života.

Hlavním přínosem asistivních technologií bezesporu je, že uživatelům pomáhají překonat jejich hendikep. To v praxi znamená zejména nové možnosti komunikace, společenského i pracovního uplatnění a větší nezávislost na okolí. Nezanedbatelné nejsou ani přínosy pro tvůrce asistivních technologií, kteří jsou při vývoji nuceni přizpůsobovat se stále více prosazujícímu se technologickému a environmentálnímu standardu a kteří v odborných týmech rozšiřují svůj rozhled nejen mezioborovou spoluprací, ale i potřebou uplatňování holistického přístupu k uživateli. Všechna tato kritéria jsou zároveň známkou kvalitní vývojářské praxe a napomáhají osobnostnímu růstu.

Radek Pavlíček

Radek Pavlíček

Radek se přístupnosti a speciální ICT pro uživatele s těžkým postižením zraku věnuje už dlouhou řadu let.Blog POSLEPU založil v roce 2007 a protože práce je mu koníčkem, stále jej baví na něj psát a udržovat ho aktivní a aktuální.
Radek Pavlíček

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *