Zákon o přístupnosti: Jak funguje výjimka pro nepřiměřenou zátěž? (13/24)

Otázka č. 13: Jak funguje výjimka pro nepřiměřenou zátěž?

Do působnosti zákona o přístupnosti spadají povinné subjekty různé velikosti – od malých obcí či příspěvkových organizací až po velké úřady a ministerstva. Zákon o přístupnosti ale platí pro všechny stejně a na všechny klade stejné požadavky. Je ale zřejmé, že míra toho, jak snadno se bude dařit konkrétnímu povinnému subjektu požadavky zákona plnit, se může (a dost pravděpodobně bude) výrazně lišit. S jiným rozpočtem na tvorbu a provoz webu totiž hospodaří malá obec, jiný (mnohdy i o x řádů vyšší) rozpočet na tento účel bude mít ministerstvo či jiný velký úřad.

V odůvodněných případech tedy nemusí povinný subjekt zpřístupnit obsah, na který se zákon o přístupnosti vztahuje, a může uplatnit tzv. výjimku pro nepřiměřenou zátěž. Povinný subjekt tak ale může postupovat jedině tehdy, pokud by zpřístupnění obsahu mělo velmi nevýhodný poměr cena:výkon (když to řeknu trochu lidově), náklady na straně povinného subjektu by byly nad jeho aktuální možnosti a nebyly by vyváženy přínosy na straně uživatelů.

Posouzení nepřiměřené zátěže provádí povinný subjekt. V rámci tohoto posouzení povinný subjekt zohledňuje svou velikost, povahu prezentovaných informací, své zdroje a odhadované náklady a přínosy ve vztahu k očekávanému přínosu pro uživatele webových stránek a mobilních aplikací (jedná se zejména o uživatele se zdravotním postižením, pro které je přístupně prezentovaná informace často stěžejní potřebou například k vyřízení žádosti).

V případě zdrojů na straně povinného subjektu se nebere v potaz pouze přímá zátěž finanční, ale také zátěž organizační. Zohlednit lze tedy také finanční náklady na případnou změnu, stejně jako počet osob, které by na tuto změnu musel povinný subjekt v rámci své činnosti vyčlenit, a to ve vztahu k rozpočtu a lidským zdrojům, které má daný subjekt k dispozici.

Výjimku o nepřiměřenosti lze aplikovat pouze na určitý obsah webové stránky či mobilní aplikace (povinný subjekt tedy nemůže prohlásit, že z důvodu nepřiměřené zátěže nebude přístupnost řešit vůbec). I při aplikaci uvedené výjimky o nepřiměřenosti je tedy stále nutné obsah webových stránek či mobilních aplikací zpřístupnit v co nejvyšší možné míře a ostatní obsah, na který nebude výjimka o nepřiměřenosti uplatněna, je potřeba zpřístupnit v rozsahu, ve kterém to zákon po subjektu vyžaduje.

Povinný subjekt také musí v případě uplatnění výjimky pro nepřiměřenou zátěž poskytnout uživateli jím spravovaných webových stránek nebo mobilních aplikací náhradní řešení pro přístup k tomu obsahu, na který je výjimka uplatněna. Je však také potřeba zdůraznit, že uvedené náhradní řešení je pouze dočasným řešením a povinný subjekt by se měl i nadále pokoušet o možnost zpřístupnění jím spravovaných webových stránek a mobilních aplikací. Pokud důvod, kvůli kterému povinný subjekt došel k závěru, že mu plnění uvedené povinnosti způsobuje nepřiměřenou zátěž, již neplatí (úřad si například nechat vytvořit nové webové stránky), je povinen povinnostem zákona dostát standardní cestou.

Institut nepřiměřené zátěže může být jedním ze slabých míst zákona, protože nikde není stanoveno, co přesně se nepřiměřenou zátěží rozumí. Hrozí tedy riziko, že jej mohou některé subjekty aplikovat i v situacích, kdy by bylo možné požadavky zákona naplnit standardní cestou (tedy zpřístupněním webu či aplikace). Současně ale platí, že pro řadu subjektů je to velmi užitečný mechanismus, jak naplnit literu zákona s ohledem na zdroje, které mají s ohledem na svou velikost, rozpočet či personální obsazení k dispozici.


Adventní kalendář o přístupnosti připravuji ve spolupráci s webstudiem IBA LF MU a ÚZIS ČR, které se tématice přístupnosti dlouhodobě a koncepčně věnuje.

Radek Pavlíček

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..