Ač dnes pozoruji občas až obsesi postihovat a trestat za nepřístupnost webu či aplikace ty, kdo je vytvořili, provozují či plní obsahem, zatím mě nikdo a nic nepřesvědčilo o tom, že tato cesta vede k tomu správnému cíli, tj. k jejich reálné přístupnosti. Naopak ji mám za medvědí službu, která může věci spíše zhoršit a mít na přístupnost negativní dopad.

Jako argument, proč sankce zavést, také občas slýchám, že v zahraničí je situace stran přístupnosti lepší, protože tam sankce mají, a díky nim to funguje. Toto tvrzení za mě nemůže být vzdálenější od reality. To, že jsou na západ od nás na tom s přístupností v něčem lépe, je za mě primárně důsledkem toho, že přístupnost jako takovou začali řešit mnohem dříve než my. Třeba takovému zaměstnávání zrakově postižených se ve Velké Británii začali systematicky věnovat po první světové válce. U nás se první pokusy toto téma řešit objevily někdy začátkem tohoto tisíciletí a koncepčnější podobu to téma začíná dostávat až teď. A co si budeme nalhávat, sto let náskoku se stahuje obtížně.

WebAIM Milion aneb nechme promluvit čísla

Když se ale přidržíme tematiky digitálního prostoru a míry jeho přístupnosti, pokud by byla pravda, že to venku funguje, museli bychom podle mě na ty zahraniční přístupné weby a aplikace narážet na každém kroku. To se ale neděje. Když se podíváme třeba na výstupy WebAIM Million, z tohoto opakovaně prováděného automatizovaného testu přístupnosti na vzorku jednoho milionu stránek naopak vyplynulo, že

• 96,3 % testovaných domovských stránek obsahovalo nějaké porušení požadavků metodiky Web Content Accessibility Guidelines 2,
• průměrný počet nalezených chyb na stránku byl 50,
• během čtyř let se počet stránek s automaticky detekovatelnými chybami v přístupnosti snížil všehovšudy o 1,5 %.

Kdyby vymáhání přístupnosti opravdu přinášelo pozitivní změny, ta čísla budou vypadat úplně jinak.

A když si pro pořádek připomeneme, že automaticky lze detekovat pouze 25 % problémů s přístupností (zbytek vyžaduje manuální kontrolu), ten stav je dost tristní a o tom, že by v zahraničí měli díky sankcím přístupnost digitálního prostoru vyřešenu, nemůže podle mě být vůbec řeč.

Kvalita mnohdy nehraje prim

Další věcí, která dle mé zkušenosti může za onen mylný dojem, že “na Západě je to lepší”, je mnohdy nízký tlak a požadavky na kvalitu. Například u titulků či přepisu je často za uspokojivé a akceptované řešení považován výstup automatizovaných řešení (ačkoliv mnohdy obsahují nemalé množství chyb, snižujících až znemožňujících srozumitelnost prezentovaného obsahu). Podobná situace je pak třeba u svépomocných převodů odborných textů, kdy prostý převod pomocí OCR bez výstupní kontroly a navazujících korektur je považován za uspokojivý a dostačující způsob digitalizace a zpřístupnění takových materiálů.

Accessibility Overlays vše „vyřeší“

Čeho se ale sankcemi a negativní motivací naopak podařilo na Západě docílit, je – přesně v duchu hesla “každý tlak vyvolá protitlak” – probuzení Balroga v podobě tzv. Accessibility Overlays. To jsou řešení, která slibují s minimálním úsilím a náklady ošetřit přístupnost nepřístupného webu. Aby se vyhnuli hrozbě žalob a vysokých pokut, které jsou typickým nástrojem vymáhání přístupnosti, po těchto řešeních – která se ale s reálnou přístupností vůbec nepotkávají – sahá stále víc provozovatelů webů. A ačkoliv praxe ukazuje, že ani proti soudním sporům je Accessibility Overlay nezachrání, snadná a nenákladná cesta k „vyřešení“ problému je pochopitelně i tak lákavá.

Poskytovatelé takových řešení rostou jako houby po dešti, protože spousta firem si na nich a strachu z pokut a žalob postavila byznys – často schovaný pod roušku pomáhání handicapovaným. Co na tom, že to uživatelům nic nepřináší – hlavně, že si to firmy kupují a platí nám každý měsíc za to, že prostřednictvím Accessibility Overlay “zpřístupňují” svůj web.

Accessibility Overlays se už navíc zcela začínají vymykat kontrole, protože se v nich točí velká spousta peněz, takže už nejsou výjimkou ani žaloby a soudní spory s těmi, kdo veřejně poukázali na to, jak tato řešení fungují – či spíše nefungují (viz například #AudioEye Is Suing Me či FACIL’iti sends “formal notice” to French web accessibility consultancy Koena).

Shrnutí na závěr

Podtrženo, sečteno – prosazování přístupnosti přes tresty a sankce nefunguje.

Myslím, že bychom se mohli z této situace poučit a přístupnost u nás uchopit a prosazovat jinak. Pokud by chtěl někdo příklad mimo digitální přístupnost, připomeňme si, jak dopadla prohibice v USA, prezentovaná jako boj pro veřejnou morálku a zdraví.

Prosazování přístupnosti přes tresty a sankce mi také nepřijde jako “fér hra” vůči těm, kterých se tato povinnost týká. Mám za to, že pokud někomu něco nařídím a chci, aby to dělal, měl bych zajistit i to, aby tomu nařízení rozuměl, věděl, jak ho naplňovat, a hlavně se to měl kde naučit. Což se ale ani zdaleka nestalo – a neděje – a nás, kdo se snažíme o pozitivní osvětu a vzdělávání, je stále velmi poskrovnu.

Navíc nemám zkušenost, že by nepřístupné weby a aplikace někdo dělal záměrně s cílem házet uživatelům klacky pod nohy. Většina chyb pramení z neznalosti a toho, že s přístupností se třeba během vzdělávacího procesu nikdo moc nepotká a nemá se ji kde naučit.

Ale pokud v Théseovi uspořádáme jakoukoliv (větší) vzdělávací akci, hlásí se nám na ni spousta zájemců – například na únorový webinář o titulkování máme už teď zaregistrováno bezmála sto lidí. Pokud by zájem titulkovat nebyl, tak se na něj nikdo nehlásí. Ale takto vysoký počet registrací je pro mě důkazem, že spousta lidí titulkovat chce – jen neví, jak na to, protože je to nikdo nenaučil.

Věřím proto, že když se síly a energie správně nasměrují a místo do žalob a vymáhání je vložíme do vzdělávání a osvěty, bude to pro reálnou přístupnost mnohem prospěšnější.

Jak a co konkrétně pro lepší přístupnost v pozitivním duchu dělat? O tom zase někdy příště. Každý už ale asi tuší, k přístupnosti žádná zkratka nevede a je potřeba se ji naučit a “odmakat”.