Již od nejútlejšího dětství se Markus Kirschner, prodavač v oddělení s bílou elektronikou obchodního řetězce MediaMarkt v pobočce na vídeňské Landstraße, věnuje pračkám.

V době, kdy si jeho vrstevníci stavěli z Lega, hráli si s autíčky nebo se svými domácími mazlíčky, byla jeho nejoblíbenější hračkou pračka jeho rodičů. Kirschner se narodil nevidomý.

“Vyrůstal jsem s Gorenjí,” vypráví. “Pračka mých rodičů mě od malička fascinovala.” Celé hodiny vysedával Kirschner jako uhranutý před tímto zajímavým domácím spotřebičem. Byla to v podstatě láska na první pohled.

“Měnící se zvuky, přechod od pracího programu k programu máchání a jako akustický vrchol ždímání, které mi připadalo nesmírně vzrušující.” Když pak později dosloužila pračka někoho ze známých, rozebral ji a opět dal dohromady.

Z telefonisty odborníkem na pračky

Ve školním roce 2013/14 se Kirschner vyučil v oboru telekomunikace a získal kvalifikaci telefonisty.

“V callcentru jsem se začal brzy nudit a ani věčné sezení nebylo podle mého gusta.” “Jeho přání prodávat pračky bylo stále větší,” vypráví Beathe Fritz, odborná poradkyně Asistence v zaměstnání pro zrakově postižené.

“Popadla jsem Markuse a vyrazili jsme do obchodu s elektrospotřebiči Red Zac.” A jelikož zrovna nebyl přítomen žádný prodavač, vedl Kirschner třicetiminutový rozhovor se zákaznicí v roli prodávajícího. Nyní byla o jeho výjimečných schopnostech přesvědčená i Beate Fritz a oslovila vedoucího pobočky MediaMarktu Michaela Pragera. Kirschner ho coby uchazeč o práci velice zaujal, a tak ho pozval k osobnímu pohovoru.

“Líčil jsem mu, že jsem vyrůstal s Gorenjí,” což Pragera přimělo k tomu, že mu nabídl místo praktikanta. Tak se Markus brzy seznámil s různými značkami a modely. Při následné rekvalifikaci od Úřadu práce a s podporou služby Asistence v zaměstnání se Markus za běžného provozu naučil, jak vést rozhovor se zákazníkem a vše okolo.

„Bez pomoci svých nových kolegů bych to nikdy nezvládnul“, vypráví Kirschner. Řada produktových školení v rámci jeho oddělení ale také rozhovory a on-line semináře s výrobci spotřebičů pomohly Kirschnerovi získat přehled o nejnovějším vývoji v této branži. Díky odborným znalostem a citu pro práci se zákazníkem se Kirschner rychle zapracoval.

“Výrobcům vděčím za hodně. Svými otázkami jsem jim vymluvil díru do hlavy” Díky speciálnímu softwaru může Kirschner v interní databázi zjišťovat aktuální dostupnost zboží, dobu dodání a ceny. Umožňuje mu to odečítač obrazovky s hlasovým výstupem v kombinaci s klávesnicí.

“Od začátku roku 2015 jsem zaměstnaný na 30 hodin týdně,” říká Kirschner a je pyšný na to, že dostal práci, o které snil. “Můj plán B byl, že bych se ucházel o místo průvodce na výstavě potmě (Dialog im Dunkeln), i když jsem tam ještě nikdy nebyl,” usmívá se Kirschner.

“Život mimo pračky trávím procházkami v přírodě, hraním karet a společným vařením s kamarády.”

Typický pracovní den

“Když dorazím do práce na své působiště, vydám se na obchůzku, abych zjistil, jestli během mé nepřítomnosti přibyly nějaké nové spotřebiče.” Na Kirschnera tu čeká nějakých 40 až 50 přístrojů na prodej.

Každou chvíli se prý stává, že jeho kolegové ještě nedorazili a nemohli ho osobně informovat o změnách v sortimentu. Jelikož se nové přístroje většinou podobají, dokáže Kirschner díky svým rozsáhlým znalostem okamžitě určit, o kterého výrobce se jedná. O všem, co sám nedokáže poznat svým hmatem, ho informují jeho nejméně dva kolegové, kteří v oddělení rovněž pracují.

O zbytek se postará on-line vyhledávání a Markus má brzy o nováčcích mezi spotřebiči jasno.

A již vstupuje první zákazník do Kirschnerova království. “I když jdu pokaždé s bílou holí a na pracovním oděvu mám symbol nevidomého, nastavuje mi i tento zákazník před obličej svůj mobilní telefon, aby mi ukázal, o jaký spotřebič má zájem,” baví se Kirschner. “Když mu vysvětluju, že jsem zcela nevidomý, zákazník žasne.”

Ze zkušenosti Kirschner ví, že někteří zákazníci mají určitý strach z kontaktu. Proto není divu, že uplyne nějaká doba, než potenciální kupující přednese svou žádost. Tento zákazník má zájem o pračku značky Miele, protože jeho stará pračka už dosloužila.

Na základě dobrých zkušeností by si tento zákazník rád zakoupil výrobek od stejné firmy. “Čím se vlastně liší spotřebiče značek Siemens a Miele,” chce vědět. “V podstatě jen designem,” odpovídá Kirschner.

S pomocí bílé hole a ohmatáním několika spotřebičů dorazí zkušený prodavač brzy k automatickým pračkám značky Miele. Novější model je zákazníkovi rychle představen, zatímco Kirschner vyjme pohyblivé části a zákazník má tak možnost si je doslova “osahat”.

Tento zákazník má ovšem ještě jedno speciální přání: “Sice jsem si na to zvykl, ale moje stará pračka dělala poměrně velký hluk, který mě pronásledoval až do obýváku.”

Při zodpovídání této otázky je Kirschner ve svém živlu: “V tomto ohledu vám můžu tento přístroj vřele doporučit,” a přejíždí přitom rukama skoro něžně po pračce, “protože motor je umístěný pod bubnem, nepotřebuje žádný klínový řemen”.

Proto je zvuk při ždímání tlumený. Dále chce zákazník vědět, podle čeho pozná, zda do pračky vložil správné množství prádla. “Nahoře se musí vejít do bubnu celá dlaň, jinak utrpí prací výkon.”

Zákazník vybavený potřebnými informacemi pračku, která může být dodána do dvou pracovních dnů, kupuje. Při odchodu se ho ptám, jak byl s konzultací spokojen. “Mám pocit, že se mi dostalo kompetentní, přátelské a profesionální péče, ačkoliv jsem byl při prvním kontaktu poněkud skeptický,” uvedl zákazník.

Kirschner měl celý prodej ve své režii, jen při psaní účtenky pomohla kolegyně. “Myslím, že se pracuje na řešení, abych do budoucna mohl i proces platby provádět zcela samostatně.”

A již čeká další zákazník. “Co pro vás mohu udělat,” míří si to k němu Kirschner s holí podél svých miláčků, aby mu poradil.

Původní článek 50 Waschmaschinen blind erkennen z němčiny přeložil Zdeněk Rybák. Autorkou fotografií je Karola Riegler.

Markusovy výlety za hranice současnosti (nejen praček)

Několik let se Markus Kirschner účastnil spolu s několika dalšími žáky vídeňské školy pro nevidomé letních táborů pro děti se zrakovým postižením, které ve Veverské Bítýšce pořádalo brněnské TyfloCentrum. Ani tam jeho vášeň pro pračky nezahálela, a tak k velké radosti vedoucích a ostatních dětí dobrovolně a rád pral a ždímal nejen své ušpiněné oblečení, ale i oblečení menších dětí, kterým se v noci nepodařilo nebo nechtělo vyrazit z teploučkého spacáku na záchod.

Jeho sympatická záliba nemohla zůstat nepovšimnuta, a tak se zdravotnice a dobrá duše tábora Jana Puchegger Chadalíková na tábořišti jednoho krásného dne objevila s historickou pračkou na kliku. Markusovo nadšení neznalo mezí a do Vídně se na konci tábora vracel o jedno zavazadlo těžší. Jak se později přiznal, maminka ho doma příliš nepochválila a s “novým” spotřebičem Markuse div nevyrazila. Ale takový už je úděl nepochopených nadšenců, jejichž génia často doceníme až s velkým zpožděním.