Stále častěji se ke mně dostávají tiskové zprávy či články, podávající tématiku přístupnosti a asistivních technologií způsobem, který je přinejmenším zavádějící. Články obsahují neúplné informace, často jsou zdůrazňovány okrajové vlastnosti či funkce nebo jsou zmiňována témata, která s hlavním sdělením článku nesouvisí vůbec, či je velmi vzdáleně.

U čtenářů, kteří se v tématice neorientují, může takový článek vyvolat zmatek či nenaplněná očekávání, v komunitě profesionálů pak dokonce snížit kredibilitu představovaného řešení či služby, respektive společnosti, která za ním stojí. U čtenářů z intaktní populace pak takové články mohou vyvolat dojem, že to, co čtou je skutečnost, a zrakově postiženým už ani není třeba pomáhat – vždyť přece mají netopýří oblek, který jim pomáhá s navigací, brýle, které jim vše přečtou, na vibračním okně si prohlédnou okolní krajinu…

O řešeních, na nichž v současnosti stojí digitální gramotnost lidí s těžkým postižením zraku, se dnes bohužel moc nepíše, protože taková témata nejsou považována za dostatečně atraktivní. Prakticky nikde se tedy nedočteme o tom, že stěžejním nástrojem pro práci s mobilním telefonem či počítačem je stále odečítací či zvětšovací program. Že bez nich by uživatelé se zrakovým postižením výpočetní techniku nemohli používat. Že bez braillské gramotnosti budou nevidomí psát pýsňyčka či majkrosoft (protože tak jim to přece čte jejich hlasový výstup). Že technologie neřeší vše a je třeba součinnost i ze strany těch, kteří vytváření obsah, který se má zpřístupnit.

Přednost dostávají témata, která jsou mediálně atraktivní, nesou s sebou i jistou dávku senzace, či jsou dokonce do jisté míry kontroverzní. Často je tak dáván velký prostor řešením, která vypadají dobře na papíře (nebo je tvůrce umí marketingově dobře prodat), ale o jejich skutečném přínosu pro zlepšení kvality života lidí se zrakovým postižením mnohdy lze s úspěchem pochybovat.

Dva příklady za všechny

Vibrující okno Fordu

Prvním příkladem budiž nedávný počin společnosti Ford, která se věnovala vývoji přístroje, nabízejícího nevidomým improvizovaný „výhled” na krajinu z okna automobilu (více informací viz Ford pracoval na vývoji přístroje, který nevidomým přiblíží okolní krajinu). Toto řešení sice zaujalo řadu médií, odborníky na danou tématiku už ale výrazně méně.

Když se mi dostane do rukou nějaký reliéfní obrázek, dá to bez popisku docela hodně námahy, než přijdu na to, co na obrázku vlastně je.

A to sedím pohodlně u stolu. Představte si, prohlížet si obrázek sice v sedě, ale na okně, čili ve svislé poloze a ještě z úhlu.

A protože jsem připoután pásy, je můj přístup k displeji docela komplikovaný.

Jestliže se někdo těší na reliéfní obrazovku do pěti tisíc a myslí si, že se vyvine z nápadu pana Forda, hluboce se mýlí.

Jeho zobrazovací okno se vůbec nijak reliéfně netvaruje. Jenom se klepe – vibruje. Rychleji nebo pomaleji, a to celé současně. Není rozděleno na množství kousíčků, které se klepou podle toho, jaký odstín šedi mají právě zobrazovat, ale vibruje celá tabule podle toho, jaký odstín má místo, kterého se dotýkáme jedním prstem.

Pro zjištění faktu, že si nevidomý tímto způsobem nic neprohlédne, by panu Fordovi stačilo upevnit jediný bzučák na počítačovou myš, kterou by nevidomý šmejdil po nějakém množství obrázků v počítači, přičemž by se bzučák klepal podle toho, na jaké šedi by myš zrovna byla.

A nebo ještě jednodušeji, nevidomý bude jezdit myší po obrázku v počítači a podle stupně šedi se bude ozývat různě vysoký tón. Vždyť tón není nic jiného než vibrace. Jen obvykle vnímaná ne hmatem ale sluchem.

Hlasové ovládání pro nevidomé

Lékárna.cz spouští hlasové ovládání webu nejen pro nevidomé. Zpráva je sice napsána umírněněji než řada jiných, ale i tak s ní nelze bez výhrad souhlasit. Konkrétně pro nevidomé uživatele hlasové ovládání až tak přínosné není a rozhodně neplatí, že pohodlně nakoupí, aniž by potřebovali myš a klávesnici. Hlasové ovládání je pro ně jen alternativní možnost zadávání vstupních dat, pro plnohodnotnou práci s webem je třeba, aby nevidomý uživatel měl k dispozici screenreader, klávesnici a odpovídající znalosti. Protože sice může systému říci „Vyhledej Alavis“, ale s výsledky vyhledávání, které tímto způsobem získá, už si musí poradit obvyklou cestou (myšleno z klávesnice a za pomoci screen readeru).

A jak to mám tedy napsat?

Abychom si rozuměli – rozhodně nejsem proti inovacím. Naopak jim velmi fandím, jelikož posouvají věci kupředu. Ale když už se řekne A, přijde mi správné říci i B. Za naprosto stěžejní proto mám

• Zasadit představovanou novinku do kontextu toho, co již existuje.
• Zmínit, jak je navázána na stávající řešení.
• Popsat, v čem je doplňuje či jaké změny uživatelům (případně jakým skupinám uživatelů) přináší a v čem je pro ně lepší.
• O vyjádření požádat autoritu v oboru (A ano, zrakové postižení ještě z člověka autoritu nedělá. Když si zlomím nohu, tak se ze mne přece také automaticky nestává chirurg 🙂
• A ideálně uvést i známá omezení (aby uživatelé od produktu či služby neočekávali něco, co nenabízí).

Rozumím tomu, že s takto pojatým článkem je daleko více práce. Nicméně mám za to, že jeho věcný přínos je pro čtenáře výrazně vyšší, než povrchně a bez znalosti tématiky napsané články, jejichž cílem není čtenáře věcně informovat, ale mnohdy až bulvárním způsobem upozornit na nějaké „převratné řešení“.

Pište jako IHNED.cz

Prakticky jediný subjekt, který se dle mého názoru s touto tématikou dlouhodobě vypořádává se ctí, jsou Hospodářské noviny. Článkům Orientaci ve městě handicapovaným ulehčují aplikace, chytrá hůl či brýle a Předčítací technologii pro nevidomé OrCam v Česku používá jen šest lidí. Stát úhradu moderního zařízení posuzuje pomalu po obsahové stránce prakticky nemám co vytknout. Informace jsou zasazeny do kontextu, jsou v nich citováni ti, kteří mají k tématice co říci, kromě přínosů jsou zmíněna i možná omezení a věci, které třeba zatím chybí.

Kéž by takových bylo více.