Archiv rubriky: Přečetl jsem

Přečetl jsem: Jens Lapidus – Pouze pro VIP

Přečetl jsem,

Pouze pro VIPBývalý vězeň Najdan, známý pod přezdívkou Teddy, se po osmi letech opět ocitl na svobodě. Vězení opouští s úmyslem vést poctivý život, ale minulost ho rychle dožene v podobě jednoho starého nevyřízeného dluhu, který není schopný v požadovaném – a velmi šibeničním – termínu splatit. Nutně potřebuje peníze a proto přijme nabídku prestižní advokátní kanceláře, která se snaží bez zbytečného rozruchu a kontaktování policie vyřešit únos syna svého prominentního klienta.

Na tomto úkolu s ním má spolupracovat Emelie – mladá, snaživá a ambiciózní koncipientka již zmíněné prestižní advokátní kanceláře. Emelie tvoří s Teddym nesourodý tým, jehož úkolem je najít uneseného Philipa Schaleho – mladého finančníka z prominentní rodiny stockholmských zbohatlíků. Spolupráce mezi Teddym a Emelie moc nefunguje. Teddy je spíš sólový hráč a spolupráci s Emelie moc nevyhledává. Díky svým zkušenostem ale ví, co dělá, a i přes tuto spolupráci-nespolupráci je nakonec Philip nalezen. Zda živý, či mrtvý, to prozrazovat nebudu.

Děj knihy se rozjíždí poměrně zvolna a přiznám se, že jsem měl ze začátku problémy se v postavách i ději jako takovém zorientovat. Během pátrání po Philipovi se v knize prolíná několik velmi různorodých motivů a při čtení knihy je tak třeba si neustále připomínat, kdo je kdo a proč nejspíš dělá to, co právě dělá. Také urputné zatajování důvodu, proč si Teddy odseděl osm let za mřížemi, mi přijde až křečovitě nepřirozené a pohodě při čtení moc nepřidá.

Pouze pro VIP není kniha, kvůli které bych nešel spát či ji četl každou volnou chvilku. Nicméně jako odpočinkové čtení pro milovníky severských detektivek ji mohu doporučit.

Ukázka z knihy na ISSUU

Pouze pro VIP vydala Kniha Zlín, 509 stran, překlad Martin Severýn, ISBN 978-80-7473-379-6. Děkuji za poskytnutí recenzního výtisku.

Přečetl jsem: Carl-Johan Forssén Ehrlin – O králíčkovi, který chtěl usnout

Přečetl jsem, Recenze, ,

Králíček Kája nemůže usnout. Ještěže jeho maminka zná cestu k strýčkovi kouzelníkovi Zíválkovi, který dokáže našeho malého nezbedu uspat. Králíček Kája tedy putuje s maminkou k jeho domečku. Cestou potkává nové přátele a učí se od nich, jak usínání může být zábavné i příjemné současně.

O králíčkovi, který chtěl usnout - obálka knihyÚtlá knížka švédského psychologa Carla-Johana Forsséna Ehrlina s názvem O králíčkovi, který chtěl usnout je takovou trochu jinou knihou pro děti. Neoslní ani rozsahem, ani příběhem. Její kouzlo a síla, proč se stala senzací internetového obchodu Amazon, tkví v něčem jiném. Způsob, jakým je napsána – a následně čtena, má děti zklidnit, motivovat je spánku a v ideálním případě i uspat.

Máme tři děti, takže testovací předčítání a uspávání mohlo začít. Nejmladší Víťa (necelé dva roky) a nejstarší Jiřík (10 let) mi nepřišli jako vhodní kandidáti (Víťa ještě moc malý a Jiřík už zase velký), tak jsem přečtení knížky nabídl sedmileté Kačence. Ta s nadšením souhlasila.

Knížka o králíčkovi se Kačce jí líbila a v průběhu čtení na ní bylo i vidět, že četba na ni zabírá a že se jí klíží oči. Zvědavost ale byla silnější, a proto se někdy v polovině četby odehrál tento rozhovor.

Taťko, ta knížka je vážně uspávací.

Tak proč ještě nespíš, Kačenko?

Čekám, jak to dopadne 🙂

Kačka se konce knížky (která je opravdu krátká, vlastní příběh zabírá 10 stran) dočkala, ale chvílí po dočtení už spokojeně spala.

Jak se mi četlo

Technika, popsaná a doporučována v knize, není pro nás nic nového. Změna tónu hlasu, dikce či hlasitosti promluvy, to vše při čtení knih dětem před spaním běžně používáme a děti jsou na to zvyklé. Jen to oslovování jménem a řízené zívání bylo něco nového. I když jak se to vezme. Neřízenému zívání se při čtení poměrně často neubráním, takže prakticky vzato, ani zívání při čtení pro naše děti vlastně žádná novinka není 🙂 Technika čtení mi tedy problém nedělala.

Co mě ale při čtení rušilo a komplikovalo mi ho, byl překlad. Nebo možná styl, jakým je kniha napsána. Text měl úplně jinou dynamiku, než na jakou jsem zvyklý, a obzvlášť časté prokládání textu slovem teď bylo pro mě velmi nepřirozené. A přiznám se, že ke konci knížky už jsem slovo teď vynechával 🙂

Koupit, nekoupit?

Pokud máte zkušenosti s předčítáním knih a děti vám večer bez problémů usínají, kniha vám dle mého názoru nic nového nepřinese. Pokud ale mají vaše děti problémy s usínáním a chcete vyzkoušet nějakou novou uspávací techniku, knížku si pořiďte. Myslím, že minimálně za vyzkoušení stojí. A nejen u této, ale i u dalších knih můžete naučenou techniku následně použít.

O králíčkovi, který chtěl usnout vydává Kniha Zlín, 28 stran, překlad Zuzana Pospíšilová, ISBN 978-80-7473-395-6.

Děkuji Knize Zlín za poskytnutí recenzního výtisku.

Přečetl jsem: Jo Nesbø – Půlnoční slunce

Přečetl jsem, Recenze, ,

Po posledních dvou Holeovkách, u kterých mi přišlo, že Nesbø už ztrácí dech a styl, jakým byly napsány, mi trochu kazil zážitek ze čtení, byl pro mě první díl Krve na sněhu příjemným překvapením. A ačkoliv byl přijat čtenáři rozpačitě, mně osobně se líbil. Proto jsem se těšil i na druhý díl, nesoucí název Půlnoční slunce.

Ten nás opět zavede do sedmdesátých let minulého století – na výlet do drsného prostředí Finnmarky, které se velmi rychle začne prolínat s neméně drsným prostředí drogové mafie. Spojujícím článkem obou knih není – jak by člověk u pokračování čekal – hlavní hrdina, ale postava mafiánského bosse Rybáře. V Půlnočním slunci se tedy nesetkáme s Olavem Johansenem z prvního dílu, o svůj příběh se s námi tentokrát podělí Ulf Hansen.

Ulf Hansen rozhodně nemá snadný život. I on potřeboval velmi rychle získat nějaké peníze a protože mu šlo do slova a do písmene o život, neváhal se v této věci obrátit na bankéře, u kterého není problém potřebný obnos za nějakou tu protislužbu získat. Tím bankéřem není nikdo jiný než Rybář – drogový boss, s níž měl co do činění i Olav z prvního dílu.

Ulf rozhodně není zlý člověk. A tak snadno udělá chybu, kterou Rybář nenechá bez povšimnutí a která se v prostředí mafiánů neodpouští. Z Ulfa-lovce se tak brzy stává kořist a chce-li si zachránit holý život, nezbývá mu nic jiného, než zmizet Rybářovi a jeho lidem z dohledu. Opuštěná lovecká chata kdesi za zapadlou vesnicí na severu Norska se na první pohled jeví jako dobrá volba, ale Ulf podvědomě tuší, že tak jednoduché to rozhodně nebude.

Schovat se v prostředí, kde každý každému vidí až do talíře, není totiž nijak jednoduché. A když už hned při příjezdu vzbudí rozruch tím, že se prohlašuje za lovce, který jede lovit bělokury, ale o jejich lovu nic neví a dokonce nemá ani zbraň, nijak důvěryhodně to na místní nepůsobí. Problémy proto na sebe nenechají dlouho čekat.

Půlnoční slunce přináší hutný příběh, zasazený do nádherné a divoké přírody severu Skandinávie. Příběh, v němž nechybí láska, zrada či pohledy do minulosti, které nám postupně objasňují Ulfovo jednání a dokreslují tak celý příběh. Půlnoční slunce zkrátka má vše, co se mi na novém stylu Joa Nesbøho líbí. A už teď se těším, co si pro mě připraví pro příště.

Pokud máte rádi severské detektivky a líbil se vám první díl, Půlnoční slunce si určitě přečtěte.

Ukázka z knihy na ISSUU

Půlnoční slunce vydává Kniha Zlín, série Krev na sněhu, 214 stran, překlad Kateřina Krištůfková, ISBN 978-80-7473-320-8.

Děkuji za poskytnutí recenzního výtisku.