Výrok prezidenta Zemana
Nejsem zastáncem názoru, že by děti, které jsou určitým způsobem handicapované, měly být umisťované do tříd s nehandicapovanými žáky, protože je to neštěstí pro oba. Není to žádný rasismus ani preference etnické skupiny, ale děti jsou daleko šťastnější, když jsou v rovnocenné komunitě. Z hlediska duševní pohody je daleko lepší, když budou existovat praktické třídy. Vůbec se mi inkluze nelíbí a jsem proti ní.
opět rozvířil veřejnou diskusi i mé sociální sítě. Jakkoliv mi tento výrok přijde nevhodný a nesouhlasím s ním, stejně tak nesouhlasím s protistranou, která se v boji za inkluzi dopouští naprosto stejného a nešťastného zobecňování jako prezident Zeman.
Situaci moc nepomáhají ani zavádějící ankety typu „Měly by se postižené děti vzdělávat odděleně od těch zdravých, jak navrhl prezident Zeman?“ s možností odpovědět pouze Ano či Ne.
Jistě se nelze divit, že předsedkyně České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání považuje výroky za nešťastné, nepřijatelné a nebezpečné. Že Ondřej Liška za tím vidí upírání práva vzdělávat se spolu s ostatními dětmi, které handicapy nemají. Zapadá to do jejich světonázoru a asi by mě hodně překvapilo, kdyby tomu tak nebylo.
Ale opravdu si někdo myslí, že situace je tak černobílá, jak čtu v médiích i ve spoustě komentářů v diskusích? Skutečně je integrace to jediné správné a speciální školství se dotýká lidské důstojnosti dětí se zdravotním postižením? Opravdu těmto dětem škodím tím, že jim nabídnu „speciální vzdělávání na míru“, které zohledňuje jejich potřeby? Mám za to, že kvalitní speciální škola může být pro dítě často lepší variantou než nepřipravená a nezvládnutá integrace. A naopak.
- Za bezmála 17 let, co působím v oblasti služeb pro zrakově postižené, jsem se setkal s řadou lidí, kteří prošli speciálním školstvím. A byli spokojeni.
- Za bezmála 17 let, co působím v oblasti služeb pro zrakově postižené, jsem se setkal s řadou lidí, kteří prošli integrací. A byli spokojeni.
- Za bezmála 17 let, co působím v oblasti služeb pro zrakově postižené, jsem se setkal s řadou lidí, kteří prošli obojím – chodili například na speciální základní školu a střední a vysokou absolvovali už v integraci. A byli spokojeni.
Dlouhá léta jsem vedl tábory pro děti se zdravotním postižením a nejednou jsem se setkal s tím, že dítě bylo rádo, když se – po roce stráveném v integraci – dostalo na 14 dní „mezi svoje“, s nimiž mohlo sdílet podobné radosti i strasti, které jeho „zdraví“ kamarádi neměli. Jedna z myšlenek Mezinárodní letní školy pro zrakově postižené studenty je poznat vrstevníky z různých zemí světa během desetidenního pobytu v prostředí bez bariér. Můj kamarád Martin Sukaný už roky pořádá integrační zážitkové kurzy. Znám lidi, kteří jezdí na běžné tábory. Skvělé je, že všechny tyto akce mohou být pořádány vedle sebe a jistě by bylo špatné, kdyby byly děti či mladí lidé tlačeni do účasti pouze na těch „správných“ – totiž těch, kde jsou integrováni.
Jediné dva rozumné výroky v této souvislosti jsem zatím zaznamenal jen od Petra Fialy, bývalého ministra školství, a Věry Čadilové, speciální pedagožky z Asociace pomáhající lidem s autismem.
Petr Fiala
Posuzovat, kde je dítě šťastnější, to není princip integrace a inkluze. U některých handicapovaných dětí je lepší, když jsou vzdělávány ve speciálním školství, a pro některé je mnohem lepší, když jsou vzdělávány s ostatními dětmi v hlavním vzdělávacím proudu. Nezáleží jen na typu handicapu, ale i na osobních vlastnostech konkrétního dítěte.
Věra Čadilová
Výrok prezidenta Zemana mi přijde velmi zkreslený. Nelze tuto problematiku paušalizovat, obzvláště u dětí s autismem, s nimiž pracuji. Řada z nich se může vzdělávat v běžných školách. Najdou se však děti, které mají přidružené postižení a potřebují speciální vzdělávání.
Kdybych to měl celé shrnout do jedné věty, tak to vidím nějak takto:
Adorování inkluze jako jediné správné cesty pro všechny lidi se zdravotním postižením mám za stejně nebezpečné jako výrok o šťastnějších dětech v rovnocenné komunitě.