Situace, které už nejspíš zažil každý rodič – dcerka nebo synek se doma nudí a chtějí si jít hrát sami ven. A jestliže sněží a je tak příležitost užít si všechny radosti zimy (bobovat, nebo dělat ve sněhu andělíčky), je motivace dostat se ven ještě o to silnější. Stejně je na tom i pětiletá Oda. Solveig, její maminka, vaří večeři, Oda se nudí, a tak naléhá tak dlouho, až maminka podlehne a povolí jí jít si hrát v okolí domu. Občas ji z okna zkontroluje, stačí ale chvilka nepozornosti a Oda je pryč. Solveig vybíhá ven, jenže padající sníh okamžitě zavál veškeré stopy a po Odě není ani památky.
Odo Isabel Sørensenová!
Nehrajeme si na schovávanou. Ozvi se. Už to není legrace.
Odpovědělo jí absolutní ticho, jako by sníh absorboval veškeré zvuky, balil je do peřiny. Solveig opět přepadla ona předtucha, nízkofrekvenční rachot, předzvěst, kterou ucho nedokáže zachytit.
Pátrání po zmizelé Odě se ujímají zkušený komisař Verner Jacobsen a nová posila týmu, Bitte Røedová. Dvojice, která už snad nemůže být rozdílnější. Verner je suchar žijící s manželkou spisovatelkou a alkoholičkou v jedné osobě, který má zálibu v pletení. Bitte je kulatoučká a veselá matka samoživitelka, žijící s dospívající dcerou. Ačkoliv tato nesourodá dvojice není předmětem komických situací, jak by se mohlo na první pohled zdát, je zajímavé sledovat vývoj jejich vztahu.
V průběhu probíhajícího vyšetřování se objeví další případ – ve svém ateliéru byla nalezena zavražděná malířka. Na scéně se tak postupně objevují další postavy. Všichni se sice navenek tváří jako spořádaní občané, ale každý (včetně vyšetřovatelů) má nějaké to tajemství, které před ostatními skrývá. Obě vyšetřování se začínají prolínat a postupně je před námi rozplétána pavučina složitých a mnohdy dobře utajovaných vztahů a vazeb mezi všemi zúčastněnými (vyšetřovatele opět nevyjímaje).
Něco v tom městečku skřípe. Bitte jenom nedokázala přijít na to co.
Celý děj knihy se odehrává v několika málo dnech a na relativně malém prostoru. Vzpomínky postav nás ale tam, kde to dává smysl, zavedou i do minulosti tak, abychom porozuměli všem pohnutkám a činům, které jsou nám postupně odhalovány.
Co spustilo tuhletu lavinu? Musí se vrátit o dva roky zpět. K tomu pátečnímu večeru, kdy poprvé malovala akt. Tehdy byla uplácána první sněhová kulička. Jenom to tenkrát Janni ještě nevěděla, a taky nevěděla, jak rychle se ta kulička dokáže valit, jaké velikosti může nabýt a kolik špíny se na ni nabalí.
Závěje jsou výborně napsaná detektivka, zasazená do kulis maloměsta a vystavěná na jednoduchém a uvěřitelném příběhu – nečekejte žádné nezvyklé vražedné nástroje, rituální vraždy či desítky složitých postav či náhlé zvraty. Kniha podle mě působí silně právě svou „obyčejností“ a popisem situací, se kterými se se čtenář běžně setkává a dávají mu tak šanci uvěřit, že něco podobného by se mohlo odehrát třeba ve vedlejší ulici.
Příběh má spád, potřebnou dynamiku a častému „ještě jednu kapitolu a jdu spát“ se tak nejspíš nevyhnete 🙂 Autorce se i bez spektakulárních vražd podařil napsat napínavý příběh a do poslední chvíle nelze tušit, kdo je vrahem.
Za sebe proto Závěje rozhodně doporučuji a už teď se těším na další detektivku od Marit Reiersgardové, která v češtině vyjde pod názvem Boží prst.
Ukázka z knihy na ISSUU
Thriller Závěje vydala Kniha Zlín, 360 stran, překlad Kateřina Krištůfková, ISBN 978-80-7473-433-5.
Děkuji za poskytnutí recenzního výtisku.