Archiv štítku: dobrá praxe

Markus Kirschner: Poslepu pozná padesát praček

Již od nejútlejšího dětství se Markus Kirschner, prodavač v oddělení s bílou elektronikou obchodního řetězce MediaMarkt v pobočce na vídeňské Landstraße, věnuje pračkám.

V době, kdy si jeho vrstevníci stavěli z Lega, hráli si s autíčky nebo se svými domácími mazlíčky, byla jeho nejoblíbenější hračkou pračka jeho rodičů. Kirschner se narodil nevidomý.

„Vyrůstal jsem s Gorenjí,“ vypráví. „Pračka mých rodičů mě od malička fascinovala.“ Celé hodiny vysedával Kirschner jako uhranutý před tímto zajímavým domácím spotřebičem. Byla to v podstatě láska na první pohled.

„Měnící se zvuky, přechod od pracího programu k programu máchání a jako akustický vrchol ždímání, které mi připadalo nesmírně vzrušující.“ Když pak později dosloužila pračka někoho ze známých, rozebral ji a opět dal dohromady.

Z telefonisty odborníkem na pračky

Ve školním roce 2013/14 se Kirschner vyučil v oboru telekomunikace a získal kvalifikaci telefonisty.

„V callcentru jsem se začal brzy nudit a ani věčné sezení nebylo podle mého gusta.“ „Jeho přání prodávat pračky bylo stále větší,“ vypráví Beathe Fritz, odborná poradkyně Asistence v zaměstnání pro zrakově postižené.

„Popadla jsem Markuse a vyrazili jsme do obchodu s elektrospotřebiči Red Zac.“ A jelikož zrovna nebyl přítomen žádný prodavač, vedl Kirschner třicetiminutový rozhovor se zákaznicí v roli prodávajícího. Nyní byla o jeho výjimečných schopnostech přesvědčená i Beate Fritz a oslovila vedoucího pobočky MediaMarktu Michaela Pragera. Kirschner ho coby uchazeč o práci velice zaujal, a tak ho pozval k osobnímu pohovoru.

„Líčil jsem mu, že jsem vyrůstal s Gorenjí,“ což Pragera přimělo k tomu, že mu nabídl místo praktikanta. Tak se Markus brzy seznámil s různými značkami a modely. Při následné rekvalifikaci od Úřadu práce a s podporou služby Asistence v zaměstnání se Markus za běžného provozu naučil, jak vést rozhovor se zákazníkem a vše okolo.

Markus Kirschner při prodeji pračky.

„Bez pomoci svých nových kolegů bych to nikdy nezvládnul“, vypráví Kirschner. Řada produktových školení v rámci jeho oddělení ale také rozhovory a on-line semináře s výrobci spotřebičů pomohly Kirschnerovi získat přehled o nejnovějším vývoji v této branži. Díky odborným znalostem a citu pro práci se zákazníkem se Kirschner rychle zapracoval.

„Výrobcům vděčím za hodně. Svými otázkami jsem jim vymluvil díru do hlavy“ Díky speciálnímu softwaru může Kirschner v interní databázi zjišťovat aktuální dostupnost zboží, dobu dodání a ceny. Umožňuje mu to odečítač obrazovky s hlasovým výstupem v kombinaci s klávesnicí.

„Od začátku roku 2015 jsem zaměstnaný na 30 hodin týdně,“ říká Kirschner a je pyšný na to, že dostal práci, o které snil. „Můj plán B byl, že bych se ucházel o místo průvodce na výstavě potmě (Dialog im Dunkeln), i když jsem tam ještě nikdy nebyl,“ usmívá se Kirschner.

„Život mimo pračky trávím procházkami v přírodě, hraním karet a společným vařením s kamarády.“

Typický pracovní den

„Když dorazím do práce na své působiště, vydám se na obchůzku, abych zjistil, jestli během mé nepřítomnosti přibyly nějaké nové spotřebiče.“ Na Kirschnera tu čeká nějakých 40 až 50 přístrojů na prodej.

Každou chvíli se prý stává, že jeho kolegové ještě nedorazili a nemohli ho osobně informovat o změnách v sortimentu. Jelikož se nové přístroje většinou podobají, dokáže Kirschner díky svým rozsáhlým znalostem okamžitě určit, o kterého výrobce se jedná. O všem, co sám nedokáže poznat svým hmatem, ho informují jeho nejméně dva kolegové, kteří v oddělení rovněž pracují.

O zbytek se postará on-line vyhledávání a Markus má brzy o nováčcích mezi spotřebiči jasno.

Markus Kirschner radí zákazníkům při nákupu pračky.

A již vstupuje první zákazník do Kirschnerova království. „I když jdu pokaždé s bílou holí a na pracovním oděvu mám symbol nevidomého, nastavuje mi i tento zákazník před obličej svůj mobilní telefon, aby mi ukázal, o jaký spotřebič má zájem,“ baví se Kirschner. „Když mu vysvětluju, že jsem zcela nevidomý, zákazník žasne.“

Ze zkušenosti Kirschner ví, že někteří zákazníci mají určitý strach z kontaktu. Proto není divu, že uplyne nějaká doba, než potenciální kupující přednese svou žádost. Tento zákazník má zájem o pračku značky Miele, protože jeho stará pračka už dosloužila.

Na základě dobrých zkušeností by si tento zákazník rád zakoupil výrobek od stejné firmy. „Čím se vlastně liší spotřebiče značek Siemens a Miele,“ chce vědět. „V podstatě jen designem,“ odpovídá Kirschner.

S pomocí bílé hole a ohmatáním několika spotřebičů dorazí zkušený prodavač brzy k automatickým pračkám značky Miele. Novější model je zákazníkovi rychle představen, zatímco Kirschner vyjme pohyblivé části a zákazník má tak možnost si je doslova „osahat“.

Tento zákazník má ovšem ještě jedno speciální přání: „Sice jsem si na to zvykl, ale moje stará pračka dělala poměrně velký hluk, který mě pronásledoval až do obýváku.“

Při zodpovídání této otázky je Kirschner ve svém živlu: „V tomto ohledu vám můžu tento přístroj vřele doporučit,“ a přejíždí přitom rukama skoro něžně po pračce, „protože motor je umístěný pod bubnem, nepotřebuje žádný klínový řemen“.

Markus s mechanickou pračkou

Proto je zvuk při ždímání tlumený. Dále chce zákazník vědět, podle čeho pozná, zda do pračky vložil správné množství prádla. „Nahoře se musí vejít do bubnu celá dlaň, jinak utrpí prací výkon.“

Zákazník vybavený potřebnými informacemi pračku, která může být dodána do dvou pracovních dnů, kupuje. Při odchodu se ho ptám, jak byl s konzultací spokojen. „Mám pocit, že se mi dostalo kompetentní, přátelské a profesionální péče, ačkoliv jsem byl při prvním kontaktu poněkud skeptický,“ uvedl zákazník.

Kirschner měl celý prodej ve své režii, jen při psaní účtenky pomohla kolegyně. „Myslím, že se pracuje na řešení, abych do budoucna mohl i proces platby provádět zcela samostatně.“

A již čeká další zákazník. „Co pro vás mohu udělat,“ míří si to k němu Kirschner s holí podél svých miláčků, aby mu poradil.


Původní článek 50 Waschmaschinen blind erkennen z němčiny přeložil Zdeněk Rybák. Autorkou fotografií je Karola Riegler.

Markusovy výlety za hranice současnosti (nejen praček)

Několik let se Markus Kirschner účastnil spolu s několika dalšími žáky vídeňské školy pro nevidomé letních táborů pro děti se zrakovým postižením, které ve Veverské Bítýšce pořádalo brněnské TyfloCentrum. Ani tam jeho vášeň pro pračky nezahálela, a tak k velké radosti vedoucích a ostatních dětí dobrovolně a rád pral a ždímal nejen své ušpiněné oblečení, ale i oblečení menších dětí, kterým se v noci nepodařilo nebo nechtělo vyrazit z teploučkého spacáku na záchod.

Jeho sympatická záliba nemohla zůstat nepovšimnuta, a tak se zdravotnice a dobrá duše tábora Jana Puchegger Chadalíková na tábořišti jednoho krásného dne objevila s historickou pračkou na kliku. Markusovo nadšení neznalo mezí a do Vídně se na konci tábora vracel o jedno zavazadlo těžší. Jak se později přiznal, maminka ho doma příliš nepochválila a s „novým“ spotřebičem Markuse div nevyrazila. Ale takový už je úděl nepochopených nadšenců, jejichž génia často doceníme až s velkým zpožděním.

Na koho se obrátit, když si chci nechat vytvořit skvěle přístupný web

Žádostí o doporučení webdeveloperského studia či freelancera, který umí vytvořit přístupný web, jsem dostal v poslední době několik. Své tipy jsem sepsal, a protože by mohly posloužit i někomu dalšímu, dávám je veřejně k dispozici.

Tak pojďme na to 🙂

Kdybych si chtěl nechat vytvořit přístupný e-shop, oslovil byl buď PeckaDesign, nebo w3w.cz. Co jsem měl možnost seznámit se (a používat) výsledky jejich práce, tak v obou případech se jednalo z hlediska přístupnosti o velmi povedené e-shopy.

Pokud bych potřeboval schopného frontendistu, obrátil bych se buď na Martina Michálka, Dana Střelce nebo na Superkodéry, protože je považuju za naprostou špičku v oboru.

Kdybych sháněl webového grafika, který nenahlíží na web jako na sadu plakátů propojených odkazy a neulétává na titěrném a obtížně čitelném písmu, určitě bych oslovil Pavla Kouta z WEBface nebo Filipa Košnara. S Pavlem jsme se potkali u několika projektů a Filip je autorem grafického návrhu vzdělávacího portálu Pélion.

Kdybych byl zastupitel obce nebo města a sháněl dodavatele, který by mi vytvořil přístupný obecní nebo městský web, určitě bych kontaktoval WEBHOUSE. Přístupnosti se věnují dlouhodobě a s jejich redakčním systémem lze bez obtíží vytvořit přístupný web.

Přípravu nového webu (nebo redesign toho stávajícího) bych se určitě nebál svěřit Pixymu, Plaváčkovi, Vítkovi Dlouhému z Nuvio, Michalu Malénkovi nebo Janu Brblovi Bažantovi. Pixy je mimo jiné spoluautorem Dogma W4 i původních českých Pravidel přístupnosti, která vznikla ještě na Ministerstvu informatiky. S Plaváčkem jsme spolupracovali na zpřístupnění webu obce Třebihošť, který dodnes používám na školeních jako příklad toho, jak se to má dělat, s Vítkem na zpřístupnění webu ČÚZK, no a Michal je autorem stávající podoby Blind Friendly Webu (která mimochodem vychází z šablony od Nuvio Templates). S Brblou jsme pak svého času velmi intenzivně spolupracovali na co nejlepším zpřístupnění webu Knihovny digitálních dokumentů.

No a kdybych hledal nějaké open source řešení, jednoznačně bych sáhnul po WordPressu. Přijde mi, že má nejpropracovanější přístupnostní ekosystém (hodně wordpressích vzhledů/themes je accessibility ready) a má přístupný nejen frontend, ale i backend. No a když na něm běží i POSLEPU, tak to určitě nebude špatná volba 🙂

Výčet výše určitě není úplný a je skoro jisté, že jsem na někoho se zkušenostmi v oblasti přístupnosti zapomněl 🙁 Tvoříte weby a berete při tom přístupnost na zřetel? Nenašli jste se v tomto seznamu a chtěli byste v něm být? Připomeňte se mi prosím v komentářích a něco s tím provedeme 🙂

Děkuji.

Roman Kabelka: díky moderním asistivním technologiím mohu používat stejný počítač jako běžní uživatelé

Můj kolega a kamarád Roman Kabelka, který pro čtenáře tohoto blogu určitě není neznámý, je třetím nevidomým absolventem Fakulty informatiky Masarykovy univerzity v Brně. A protože k takové události nedochází každý rok, poprosil jsem Romana o zodpovězení několika otázek, souvisejících se studiem informatiky poslepu.

Radek: V červnu 2014 jsi úspěšně dokončil magisterské studium na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity v Brně. Můžeš nám trochu přiblížit své začátky na této fakultě? Co Tě vůbec přivedlo ke studiu informatiky?

Roman: Už v deseti letech jsem si četl výpisy zdrojových kódů her v Basicu na Eurece (mikropočítač pro nevidomé), protože mě zajímalo, jak to všechno funguje a ledasco jsem se naučil. Že mým cílem bude Fakulta informatiky Masarykovy univerzity mi vykrystalizovalo v nějaké osmé deváté třídě na základní škole, kdy mě do programování v C, do jazyka HTML a fungování Internetu zasvěcoval na soukromých hodinách jeden tehdejší student Fakulty informatiky, dnes odborný asistent na katedře Počítačových systémů a komunikací. Byl konec devadesátých let a programovali jsme dynamické webové stránky v C s podporou knihovny UNCGI, takže věci docela nadčasové. Věděl jsem, že cesta na Fakultu informatiky bude možná, protože v tu dobu už bylo založeno středisko Teiresiás pro podporu studentů Masarykovy univerzity, kteří mají specifické potřeby.

Začátky na fakultě nebyly jednoduché a měl jsem stejné problémy jako ostatní studenti – zvyknout si na vysokoškolský styl studia. Obecně jsem byl dobře připraven díky přírodovědné větvi Biskupského gymnázia v Brně, kde jsem maturoval volitelně z informatiky a matematiky. Též mi velmi pomohl otec ředitele střediska Teiresiás, k němuž jsem rok před vstupem na fakultu docházel na doučování matematiky.

Martin Hassman a Mozilla zaujatě sledují, jak Roman Kabelka ukazuje přehrání mp3 poslepu

Radek: Studovat informatiku poslepu jistě není nic jednoduchého. Co bylo během studia pro Tebe nejtěžší? A co naopak nejlehčí?

Roman: Nejlehčí to bylo vždy s předměty, které jsem znal ještě před nástupem na fakultu – programování, počítačové sítě, databáze apod., a s věcmi, pro které jsem se dokázal nadchnout. Například naposled jsem se se zaujetím ponořil do statistiky, kterou jsem potom náležitě využil ve své diplomové práci.

Těžké to bylo vždy s abstraktními znalostmi, mezi něž patří nejrůznější algoritmy a dodnes považuji za zázrak, jak jsem prošel zkouškou z předmětu Návrh algoritmů. Když jsem opakoval na státní zkoušku, nebyl jsem například schopen si představit, jak pracují různé grafové algoritmy. Ale opět to obecně bylo o ztotožnění se s daným předmětem a když jsem v něčem nespatřoval smysl, šlo to velmi ztuha. Například tvořit nějaký projekt, který skončí v šuplíku, mi přišlo jako plýtvání časem a odfláknout to tak, abych to měl za jeden den hotové a hlavně prošel zápočtem, to jsem zase nikdy neuměl kvůli mému jistému perfekcionismu.

Radek: Určitě jsi během studia potřeboval zpřístupnit spoustu materiálů. Jak Ti v této věci pomohlo středisko Teiresiás? Můžeš porovnat poskytovaný servis v začátcích svého studia a nyní?

Roman: Už z gymnázia, kam jsem byl integrován (zařazen mezi běžné studenty) jsem byl zvyklý na samostatnou práci a ledasco se dalo naučit ze záznamů přednášek, které se začaly natáčet zrovna v roce, kdy jsem na Fakultu informatiky přišel. U předmětů s matematičtější nebo teoretičtější povahou, které navíc měly cvičení, mi dosti pomohly individuální hodiny ve středisku Teiresiás, které vždy zajistilo někoho na daný předmět povolaného, jenž mi vše vysvětlil tempem, jaké mi vyhovovalo. Rovněž mi středisko poskytovalo cennou podporu při získávání studijních materiálů, které neměly povahu prostého textu, a musely se nějakým způsobem upravit – materiály matematické povahy typicky vytisknout v Brailleově písmu s matematickými značkami v běžně používané brailleské normě. Nakonec za velkou výhodu považuji, že u písemných zkoušek vždy pracovníci střediska Teiresiás získali od vyučujícího předmětu zadání zkoušky, které mi příslušně upravili a já jsem zkoušku vypracoval ve středisku na počítači s konfigurací odečítače obrazovky a brailleského řádku, na jaké jsem byl zvyklý.

Rozdíl proti začátkům a době, kdy jsem se studiem končil, zde samozřejmě je a to už jen proto, že dnes již většina materiálů ke studovaným předmětů je v digitální nebo brailleské formě, tudíž požadavky ze strany střediska jsou plněny s větší pružností. Na druhou stranu středisko Teiresiás vzniklo právě na Fakultě informatiky a v době, kdy jsem na fakultu nastupoval, tak základní postupy pro podporu studentů byly již nastaveny, tudíž zas tolik se nezměnilo. Možná je to i díky tomu, že celou dobu, co jsem studoval, měl na starost studenty Fakulty informatiky jeden pracovník, který sám fakultu vystudoval a věděl, s jakými potížemi se studenti mohou u jednotlivých předmětů setkat.

Radek: Romane, můžeš nám stručně přiblížit, jak jsi jako nevidomý student pracoval s grafikou?

Pro zobrazování hmatové grafiky používají ve středisku Teiresiás jako i jinde přístroj zvaný fuser, který využívá speciální papír s pigmentem. Na něj, pokud se na běžné tiskárně něco vytiskne, a zpracuje se právě ve fuseru infračervenou lampou, černé plochy vystoupnou. Např. kdysi na cvičení z předmětu Numerické metody jsme pomocí software Matlab vytvořili graf, který jsem si chtěl hmatově prohlídnout. Výstup z Matlabu jsem tedy předal příslušnému pracovníkovi střediska Teiresiás a on mi na fuseru hmatovou kopii připravil s tím, že černotiskové popisky os x a y byly vyvedené brailleským fontem, tudíž i tyto údaje jsem si mohl přečíst.

Haptické zobrazení Kruskalova algoritmu pro nalezení minimální kostry grafu

Radek: A jak se stalo, že Tvé studium na Fakultě informatiky trvalo jedenáct let namísto standardních pěti?

Roman: Těch důvodů je více. Bakalářské studium jsem překročil jen o jeden semestr, takže to hlavní zpoždění jsem nabral na magisterském studiu. Ze sedm a půl roku jsem ale de facto studoval maximálně čtyři roky čistého času. Zbytek zabralo přerušení studia a na jeden semestr dokonce i vyhození ze studia. Nebylo se čemu divit, neboť téměř všechny předměty jsem měl hotové a dokončení diplomové práce jsem odkládal až neúnosně dlouho. Kvůli tomu jsem po znovupřijetí musel dokonce změnit obor, abych nemusel některé předměty opakovat.

Jedním z hlavních faktorů byl styk s praxí, která se někdy až někdy diametrálně lišila od teorie, s kterou jsem musel pracovat v některých předmětech ve škole. Půl roku po zahájení navazujícího magisterského studia jsem totiž nastoupil na částečný úvazek v TyfloCentru Brno jako lektor výpočetní techniky a tester přístupnosti.

Do toho přišly tři středně velké projekty webových stránek, na kterých jsem se hodně naučil a na kterých mě na rozdíl od školních povinností práce dosti bavila. Mezi tím jsem se čtyři semestry pokoušel studovat speciální pedagogiku kvůli kvalifikaci v TyfloCentru, avšak vztah k této vědě/nevědě jsem nikdy nezískal a nakonec jsem stejně nabyl kvalifikaci na pracovníka v sociálních službách v rámci projektu Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých. Sotva jsem dokončil práci na oněch třech webových projektech, stěhoval jsem se od rodičů do vlastního bydlení. Odliv myšlenek od školy dále pokračoval, jelikož jako blesk z čistého nebe se objevila žena mého srdce, za rok a půl poté jsme měli svatbu a dva měsíce před odevzdáním diplomové práce se nám narodil syn. Ve finále právě založení rodiny a zodpovědnost vůči ní bylo tím, co mě dokopalo k tomu, abych své studium dotáhl do zdárného konce.

Pojďme se nyní trošku detailněji podívat na Tvou diplomovou práci. Mohl bys nám ji stručně představit? Čemu se v ní věnuješ?

Roman: Moje diplomová práce se zabývá přístupností systémů pro správu obsahu. Je to vlastně už druhé téma, neboť první téma s názvem Dialogový systém pro čtení dokumentů mi připadalo při první analýze méně zasahující do praktického života. Přístupnost systémů pro správu obsahu jsem přijal za svou, protože dnes snad už každý, kdo na webu chce něco tvořit, přišel do styku s nějakým CMS. Navíc Milan Pešák, nevidomý senátor parlamentu ČR, se v době, kdy jsem téma začal rozpracovávat, sháněl po nějakém řešení pro svůj web, tudíž jsem jej využil jako modelový případ.

Práce má přínos ve třech oblastech. První a dle mého názoru pro další rozvoj nejperspektivnější, je hodnotící systém přístupnosti umožňující číselně vyjádřit míru přístupnosti. Ten bude zde na Poslepu podrobněji představen později v obecnější formě. Testoval jsem tři CMS, které díky této metrice bylo možné seřadit a říci, který z nich je nejpřístupnější. Druhá část rozebírá výsledky přístupnosti a komentuje vznik a řešení některých bariér. Je to jakýsi náhled do naší testerské kuchyně projektu Blind Friendly Web, ale myslím, že právě příklady řádně zdokumentovaných bariér přístupnosti na akademické půdě dlouho chyběly.

Třetí část demonstruje, jaké možnosti poskytují dnešní webové technologie a že pomocí nich lze vytvořit komplexní uživatelské rozhraní, které by ulehčilo ovládání CMS s odečítačem obrazovky. Systémy pro správu obsahu kvůli mnoha funkcím nemají uživatelské rozhraní zcela ideální a přidá-li se k tomu fakt, že odečítače obrazovky přistupují k tomuto rozhraní jako k dokumentu a nikoli jako k aplikaci, není takové ovládání vůbec komfortní. Doporučení WAI-ARIA dokáže mnoho těchto nesnází vyřešit, což je v mé práci demonstrováno na „chytré“ komponentě pro editaci HTML kódu.

Zájemkyně o tématiku přístupnosti s Romanem Kabelkou

Radek: Jaké máš s diplomkou další plány? Plánuješ téma z ní nějak dále rozvíjet?

Roman: Určitě by bylo vhodné nějak dál rozpracovat hodnotící systém prezentovaný v práci. Ten totiž staví na tom, že je na začátku dán nějaký objem bodů z něhož se odečítají body za zjištěné bariéry. Bylo by tudíž zajímavé přepracovat hodnotící systém tak, aby pracoval jak s negativními, tak i pozitivními aspekty přístupnosti.

Rovněž by bylo vhodné dotáhnout do nějaké použitelné fáze prezentovaný doplněk na editaci HTML kódu, neboť má několik unikátních funkcí. Otázkou zůstává, kolik uživatelů by bylo ochotno s HTML kódem pracovat, byť s maximálním usnadněním. Přece jen za ty dva roky, kdy jsem téma zpracovával a byl jsem k WYSIWYG editorům poměrně skeptický, se situace v přístupnosti těchto editorů opět o něco zlepšila.

Radek: Jaká byla obhajoba diplomové práce a státní zkouška? Jaké byly otázky?

Roman: Obhajoba byla poměrně jednoduchá, protože jakousi generálku jsem absolvoval na konferenci INSPO 2014. Trochu jsem se s vedoucím práce rozcházel v tom, na kterou část práce by měl být kladen větší důraz, což bylo diskutováno i u obhajoby. Vedoucí si přál dotáhnout funkčnost prezentovaného doplňku HTEmeler Editor, zatímco mně přišlo důležitější náležitě okomentovat výsledky testování přístupnosti a samotný hodnotící systém. Vznikl tak paradox, že vedoucí práce mi navrhl známku C a oponent známku A. Výsledkem byl krásný průměr, tedy B.

Na obhajobu bez nějaké přípravy navazovala přímo státní zkouška, přičemž členové komise se mně ptaly na otázky z oblasti synchronizace procesů, automatů a gramatik a bezpečnosti počítačových sítí. Procesy a bezpečnost jsem celkem zvládl až na některé detaily, zatímco o vztazích automatů a gramatik jsem obecné věci řekl, ale u detailů jsem se poměrně slušně zamotal. Výsledkem byla tedy opět dosti slušná známka C.

Radek: Před časem jsi zaujal webdesignerskou obec tím, že programuješ v Nette. Co se Ti na Nette líbí? Věnuješ se tomu i nadále?

Roman: Na Nette se mi líbí to, že poměrně nenásilným způsobem vede programátora, potažmo webdesignera, k tomu, aby kód byl přehledný a udržitelný. Pokud člověk pracuje s odečítačem obrazovky, myslím, že tyto vlastnosti docení dvojnásob. Jistě existují jiné PHP frameworky s podobnými vlastnostmi, ale je to tuzemský produkt s širokou komunitou, který navíc měl štěstí, že byl pro mě prvním frameworkem, jenž jsem se začal učit. Též jsem si prošel typickou fází, že jsem si začal programovat svůj framework, ale v určité chvíli jsem dospěl k názoru, že bude vhodné použít již něco hotového a otestovaného.

Od doby oněch tří projektů zmíněných dříve, což jsou bezmála 4 roky, jsem s Nette nepracoval, ale věřím, že brzy se opět naskytne příležitost, protože mám určité plány.

Radek: Při studiu i v běžném životě používáš spoustu pomůcek. Které z nich jsou pro Tebe nepostradatelné a nedokázal by sis bez nich studium nebo běžné fungování v životě představit?

Roman: určitě je to počítač s odečítačem obrazovky připojený na Internet. Internet je bezedný zdroj informací a když k nim člověk má přístup díky ozvučenému počítači, je to nesmírný přínos pro kvalitu života nevidomého. S odečítačem souvisí i možnost výstupu v bodovém písmu, tudíž při studiu jsem často též používal hmatový displej (někdy také nazývaný hmatový zobrazovač nebo brailleský řádek), který se mi hodil zejména ve chvílích, kdy jsem měl nějaký studijní text s matematickými symboly ve formátu Blind Moose. Ten pro tyto případy vyvinuly ve středisku Teiresiás. Přece jen s digitálním dokumentem se pracuje komfortněji, než se sešitem vytištěným v bodovém písmu.

Dnes si též nedovedu odmyslet ozvučený chytrý telefon, který mi kromě komunikace slouží i k zábavě – sledování sociálních sítí, čtení článků a kníh, poslouchání podcastů atd. Nejlepší na tom všem je, že díky moderním asistivním technologiím, třeba i pro dotykové displeje, mohu používat stejný počítač jako běžní uživatelé, stejný mobilní telefon, stejné webové služby. Nejsem příliš zastánce zařízení a služeb, které jsou šité přímo na míru nevidomým uživatelům, i když jejich přínos pro ty méně zkušené plně chápu. Samozřejmě vše má v tomto inkluzivním světě své limity a záleží na přístupnosti, kterou jsem se snažil zpropagovat i ve své diplomové práci.

Radek: Mění se pro Tebe něco dokončením studia na vysoké škole?

Roman: Je to velká úleva nemuset myslet na to, že se nemůžu naplno věnovat věcem, které mě baví a že bych se měl spíše věnovat škole. Rovněž nyní budu moci bez obav navýšit svůj pracovní úvazek.

Radek: Jaké máš další životní plány?

Roman: Nějakou představu, co se týče profesního života, mám, ale vše je ještě poměrně čerstvé, takže se uvidí. Určitě se chci věnovat rodině, která pro mě hodně znamená. Mimo jiné tu mám krabici starých kazet a švagr mi půjčil prvotřídní tapedeck Sony, takže ty nejvzácnější nahrávky bych chtěl zdigitalizovat, na což se chystám už hodně dlouho.