Inkluze, nebo speciální vzdělávání? Nebo oboje?

Výrok prezidenta Zemana

Nejsem zastáncem názoru, že by děti, které jsou určitým způsobem handicapované, měly být umisťované do tříd s nehandicapovanými žáky, protože je to neštěstí pro oba. Není to žádný rasismus ani preference etnické skupiny, ale děti jsou daleko šťastnější, když jsou v rovnocenné komunitě. Z hlediska duševní pohody je daleko lepší, když budou existovat praktické třídy. Vůbec se mi inkluze nelíbí a jsem proti ní.

opět rozvířil veřejnou diskusi i mé sociální sítě. Jakkoliv mi tento výrok přijde nevhodný a nesouhlasím s ním, stejně tak nesouhlasím s protistranou, která se v boji za inkluzi dopouští naprosto stejného a nešťastného zobecňování jako prezident Zeman.

Situaci moc nepomáhají ani zavádějící ankety typu „Měly by se postižené děti vzdělávat odděleně od těch zdravých, jak navrhl prezident Zeman?“ s možností odpovědět pouze Ano či Ne.

Jistě se nelze divit, že předsedkyně České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání považuje výroky za nešťastné, nepřijatelné a nebezpečné. Že Ondřej Liška za tím vidí upírání práva vzdělávat se spolu s ostatními dětmi, které handicapy nemají. Zapadá to do jejich světonázoru a asi by mě hodně překvapilo, kdyby tomu tak nebylo.

Ale opravdu si někdo myslí, že situace je tak černobílá, jak čtu v médiích i ve spoustě komentářů v diskusích? Skutečně je integrace to jediné správné a speciální školství se dotýká lidské důstojnosti dětí se zdravotním postižením? Opravdu těmto dětem škodím tím, že jim nabídnu „speciální vzdělávání na míru“, které zohledňuje jejich potřeby? Mám za to, že kvalitní speciální škola může být pro dítě často lepší variantou než nepřipravená a nezvládnutá integrace. A naopak.

Za bezmála 17 let, co působím v oblasti služeb pro zrakově postižené, jsem se setkal s řadou lidí, kteří prošli speciálním školstvím. A byli spokojeni.
Za bezmála 17 let, co působím v oblasti služeb pro zrakově postižené, jsem se setkal s řadou lidí, kteří prošli integrací. A byli spokojeni.
Za bezmála 17 let, co působím v oblasti služeb pro zrakově postižené, jsem se setkal s řadou lidí, kteří prošli obojím – chodili například na speciální základní školu a střední a vysokou absolvovali už v integraci. A byli spokojeni.

Dlouhá léta jsem vedl tábory pro děti se zdravotním postižením a nejednou jsem se setkal s tím, že dítě bylo rádo, když se – po roce stráveném v integraci – dostalo na 14 dní „mezi svoje“, s nimiž mohlo sdílet podobné radosti i strasti, které jeho „zdraví“ kamarádi neměli. Jedna z myšlenek Mezinárodní letní školy pro zrakově postižené studenty je poznat vrstevníky z různých zemí světa během desetidenního pobytu v prostředí bez bariér. Můj kamarád Martin Sukaný už roky pořádá integrační zážitkové kurzy. Znám lidi, kteří jezdí na běžné tábory. Skvělé je, že všechny tyto akce mohou být pořádány vedle sebe a jistě by bylo špatné, kdyby byly děti či mladí lidé tlačeni do účasti pouze na těch „správných“ – totiž těch, kde jsou integrováni.

Jediné dva rozumné výroky v této souvislosti jsem zatím zaznamenal jen od Petra Fialy, bývalého ministra školství, a Věry Čadilové, speciální pedagožky z Asociace pomáhající lidem s autismem.

Petr Fiala

Posuzovat, kde je dítě šťastnější, to není princip integrace a inkluze. U některých handicapovaných dětí je lepší, když jsou vzdělávány ve speciálním školství, a pro některé je mnohem lepší, když jsou vzdělávány s ostatními dětmi v hlavním vzdělávacím proudu. Nezáleží jen na typu handicapu, ale i na osobních vlastnostech konkrétního dítěte.

Věra Čadilová

Výrok prezidenta Zemana mi přijde velmi zkreslený. Nelze tuto problematiku paušalizovat, obzvláště u dětí s autismem, s nimiž pracuji. Řada z nich se může vzdělávat v běžných školách. Najdou se však děti, které mají přidružené postižení a potřebují speciální vzdělávání.

Kdybych to měl celé shrnout do jedné věty, tak to vidím nějak takto: adorování inkluze jako jediné správné cesty pro všechny lidi se zdravotním postižením mám proto za stejně nebezpečné jako výrok o šťastnějších dětech v rovnocenné komunitě.

Radek Pavlíček

Radek Pavlíček

Radek se přístupnosti a speciální ICT pro uživatele s těžkým postižením zraku věnuje už dlouhou řadu let.Blog POSLEPU založil v roce 2007 a protože práce je mu koníčkem, stále jej baví na něj psát a udržovat ho aktivní a aktuální.
Radek Pavlíček

9 komentářů u „Inkluze, nebo speciální vzdělávání? Nebo oboje?

  1. Poslechl jsem si celý Zemanův blábol a sice říká „handicapovaní“, ale já furt slyším jen „cikáni“.

    Proč by pak povídal o multikulturalistech, o rasismu, o preferenci etnické skupiny?

    To vůbec není o zdravotně postižených. Chtěl jen zahrát na strunu rasismu a nějak to překombinoval.

    1. Já vycházel z té citace, co byla na iDnes.cz. Existenci audio záznamu výroku jsem zaznamenal až teď večer a ještě jsem jej neslyšel.

    2. Ano, souhlasím … neznáme úplně ten kontext. Jaká postižení jsou v tom Brandýse? Vzdělávat Rómy zvlášť nebo dohromady? Viděli jste dle mého nepovedenou reality show ČT Třída 8.A – pokud jí viděl i prezident Zeman, ani se mu nedivím, že tak odpověděl. Kdyby se ty rómské děti vzdělávali v praktické škole, nemuseli by se učit věci, které stejně nepochopí, měli by tudíž větší motivaci, učili by je třeba i odkud Rómové přišli, třeba i jejich jazyk … stoupla by jejich etnická hrdost.
      Dalším rozumným názorem na téma integrace handicapovaných měl na DT TV ředitel Jedličkova ústavu. Většina lidí pracujících v oboru speciální pedagogiky a služeb pro ZdP má rozumné názory.
      Dobrá rada: prezidenta Zemana se raději neptat na věci, na které není připraven, kterým nerozumí … on si totiž rád povídá s lidmi, odpoví na všechno, nepřizná, že neví a rád říká to, co rád slyší lid jemu oddaný, což neplatí jen o tomto tématu.

  2. Děkuji za velmi věcný postřeh z praxe. Je vidět, že lidé, kteří dlouhodobě pracují s postiženými mají v té věci dost jasno a převládá u nich podobný názor. Mnoho našich politiků a lobistů (někdy jim říkám zachraňovatelů) nemají žádné zkušenosti,ale přesně ví,co je pro postižené dobré. A prosazují to div ne přes mrtvoly. A je zajímávé, že tito „odborníci“ dostávají v médiích větší prostor, než lidé z praxe. K nám nyní nastoupila na školu paní spec. pedagožka.Ani jeden den neodučila v žádné speciální či praktické škole, přesto radí,co máme dělat.Zdá se,že už po několika týdnech začíná pozvolna přehodnocovat své původn názory.
    Naprosto nechápu, proč se nikde nediskutuje o dvojí možnosti, o volbě mezi speciálním školstvím a „normálním školstvím“. To by bylo opravdu demokratické. Volba by spočívala na rodičích, později na dospělých postižených. Jestliže se dnes smí 15 dívka rozhodnout, zda chce nebo nechce potrat a rodiče do toho nesmí zasáhnout, proč by se nemohli už 15letí rozhodnout o své škole.Pokud budou mít tu možnost.

  3. (K „názoru“ p. prezidenta.)

    S příspěvkem Radka se dost ztotožňuji. Sám jsem prošel – coby postižený – jak soc. realistickou „inkluzí“ běžné základní školy, tak „speciální“ (střední) školou, kde jsem byl, jak p. prezident hezky uvádí, „mezi sobě rovnými“.

    Osobně považuji – pro sebe – obě zkušenosti za pozitivní, a jak uvádí Radek, není jednotný klíč, přístup pro všechny případy.

    Potíž je podle mne v tom, proč to ten člověk (p. prezident) říká, jak to říká, co je jeho motivací pro to, aby to řekl, a naposledy zda je kompetentní k tomu, aby se k té věci takto vyjadřoval. Nesdílím soudobý pohled, že všichni jsou disponováni mít na všechno názor a postoj, který mohou „beztrestně“ prezentovat. (Beztrestně nemyslím právně, ale z hlediska toho, zda se ve věci orientuji apod.)

    Kdyby mi říkal něco o statistické predikci k budoucnosti ekonomiky, společnosti, vesele bych mlčel.

    1. Holt politici, stejný byl Havel, Klaus, stejná je drtivá většina poslanců. Taky mi to broukpytlíkovství dotyčných občas leze krkem, ale asi to tak voliči chtějí a nestojí o volené zástupce, kteří na většinu otázek popravdě přiznají „nevím“ či řeknou, že jde jen o jejich nepříliš podložený dojem. Na druhou stranu otázku existence praktických či speciálních škol či naopak výběrových základek či víceletých gymnázií beru jako relativně silné celospolečenské téma, kde člověk nemusí být pro vyjádření postoje oproti složitým procesům v kvantové fyzice zas tak moc erudován.

      1. > to tak voliči chtějí a nestojí o volené zástupce, kteří na většinu otázek popravdě přiznají „nevím“ či řeknou, že jde jen o jejich nepříliš podložený dojem

        Ano, velmi bych si přál slyšet od politika i to, co se nebude líbit (např., že něco NEVÍ), ale bude to správné. Už Hérakleitos pravil, že: „Není vždy dobré, děje-li se to, co si přeje lid…“ :-)

        > existence praktických či speciálních škol či naopak výběrových základek či víceletých gymnázií beru jako relativně silné celospolečenské téma

        Snad to ani není třeba komplikovat. Věřím, že je možné kompetentními, (ale – perdono-, p. prezident, ani já, to v této věci, není!) posoudit, zda dítě na vozíčku je jen tím indisponováno intelektuálně být součástí vzdělávání na příslušné úrovni vzdělávacího systému. (Viz, jistě mimořádný, příklad Hawking.)

        > kde člověk nemusí být pro vyjádření postoje oproti složitým procesům v kvantové fyzice zas tak moc erudován.

        V naší postmoderní moderně se, samozřejmě, můžeme všichni vyjadřovat ke všemu, ale povede to také k poznání toho, jak to s danou věcí skutečně je?

        > existence praktických či speciálních škol či naopak výběrových základek či víceletých gymnázií beru jako relativně silné celospolečenské téma

        Jsem (naprosto laicky – jak pravil p. Werich, nemám technologické vzdělání, jsa oběť humanistické blbosti…) přesvědčen, že v různorodé množině dětí, které mají podstoupit „vzdělávací proces“, jsou různě disponovaní jedinci, a ze své vlastní, znovu zdůrazňuji pozitivní zkušenosti, dobře vím jaké pozi- (i nega-) itiva přináší jedno i druhé, ať mají možnost projít takovým vzdělávacím programem, který je pro ně nejlépe vhodný, tak, aby rozvinul jejich intelektuální, i lidské schopnosti, možnosti a dovednosti. Ale ať o tom není rozhodováno „z Hradu“, resp. z papíru, na základě toho, že jsem, nebo nejsem „postižen“.
        Totiž lidé mohou být postiženi různým způsobem – kdo má uši, slyš!

        Mimochodem, zcela na okraj, všimli jste si, že vzdělávací systém zavedený Marií Theresií, a následovníky, plodil Ryby, Purkyně, Freudy, Wittgensteiny, Gödely..? A to – jestli se nepletu – byl systém, kde na základní škole bylo několik ročníků, a pan kantor (jak byl tehdy označován) musel vyučovat několik ročníků zároveň. Tak nevím…

  4. Souhlasím s názorem Radka Pavlíčka. Jako nevidomý jsem prošel jak školou speciální tak i „klasickou“. Obě možnosti pro mě byly hodně přínosné a určitě bych ponechal na každém ať si vybere čemu dává přednost. Vnucovat jedno nebo druhé jak tomu bývalo dřív určitě není správné. Hold politici.

    1. :) poslední věta mě pobavila – já bych jim moc „neholdoval“, což znamená vzdávat hold, to tak určitě nebylo míněno. Mělo to být asi „holt, co se dá dělat, politici …“, čeština je krásná, ale bacha na ten pravopis, ten je zrádnej!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *