Archiv rubriky: Názory

Má smysl testovat svépomocí přístupnost webu pomocí screen readeru?

„Rád bych otestoval svůj web pomocí screen readeru. Můžeš mi prosím nějaký doporučit?“ Čas od času dostávám tento či hodně podobný dotaz. Vývojář nebo správce webu se chce přesvědčit o tom, zda a jak je jeho web přístupný pro nevidomé uživatele, a rád by si jej prošel pomocí screen readeru. Osobně ale tento postup nepovažuji za příliš šťastnou cestu jak zjistit, zda web je či není pro uživatele screen readerů přístupný. Proč?

Jak se pracuje se screen readerem

Screen readery/ odečítače obrazovky jsou poměrně komplexní programy a pro člověka, který je neumí ovládat, obvykle není nikterak triviální s nimi pracovat. Rozdíly oproti běžnému používání webu jsou jak ve způsobu práce, tak ve způsobu vnímání informací, které jsou v tomto případě uživateli předávány prostřednictvím hlasového či hmatového výstupu. Při práci se screen readerem je třeba místo intuitivního vizuálně orientovaného přístupu s počítačem pracovat spíše analyticky. Pracovní postupy jsou sekvence příkazů s minimálním povědomím o kontextu, ve kterém se právě uživatel nachází. Odečítač obrazovky totiž čte vždy jen tu položku, která má právě focus, některé další informace (například nechat si přečíst titulek okna, v němž se právě nacházím) je možné zjistit pomocí funkcí odečítače, ale obecně platí, že uživateli v takové situaci vždy chybí informace o kontextu, v němž právě pracuje. Také ucho, nepřivyklé poslouchat syntetickou řeč, nemusí hlasovému výstupu dobře rozumět.

Než se vydáme se screen readerem na web

Běžná praxe je dnes taková,že nevidomý uživatel předtím, než se vydá se screen readerem surfovat po webu, musí udělat a naučit se spoustu věcí. Vybrat si pro něj srozumitelnou hlasovou syntézu, naučit se pracovat s počítačem prostřednictvím klávesových povelů a to bez zrakové kontroly, atp. Odměnou mu je pak možnost bez větších obtíží získávat informace z běžných webových stránek a využívat další služby, které jsou dnes na Internetu dostupné.

No dobře, ale co kdybych si chtěl práci s webem poslepu přece jen vyzkoušet?

V takovém případě bych doporučil držet se jednoho ze dvou tutoriálů, které jsme s kolegy před časem přeložili:

Ale ani takový test (či spíše řekněme vyzkoušení si, jak lze s webem poslepu pracovat), samozřejmě nelze považovat za důkaz toho, že je daný web bezbariérový. To, že mi screen reader na webu „něco čte“, v žádném případě není záruka toho, že web je přístupný.

Metodiky přístupnosti

Vhodnou cestou, jak se s přístupností webu pro nevidomé uživatele vypořádat, je držet se některé z metodik přístupnosti. Pro ty, kteří se chtějí do této tématiky ponořit hlouběji, je vhodné třeba doporučení Web Content Accessibility Guidelines 2.0. Pro získání rychlého přehledu se pak hodí například 12 požadavků na přístupnost, které hodně pomohou a moc nestojí.

Související odkazy

Inkluze, nebo speciální vzdělávání? Nebo oboje?

Výrok prezidenta Zemana

Nejsem zastáncem názoru, že by děti, které jsou určitým způsobem handicapované, měly být umisťované do tříd s nehandicapovanými žáky, protože je to neštěstí pro oba. Není to žádný rasismus ani preference etnické skupiny, ale děti jsou daleko šťastnější, když jsou v rovnocenné komunitě. Z hlediska duševní pohody je daleko lepší, když budou existovat praktické třídy. Vůbec se mi inkluze nelíbí a jsem proti ní.

opět rozvířil veřejnou diskusi i mé sociální sítě. Jakkoliv mi tento výrok přijde nevhodný a nesouhlasím s ním, stejně tak nesouhlasím s protistranou, která se v boji za inkluzi dopouští naprosto stejného a nešťastného zobecňování jako prezident Zeman.

Situaci moc nepomáhají ani zavádějící ankety typu „Měly by se postižené děti vzdělávat odděleně od těch zdravých, jak navrhl prezident Zeman?“ s možností odpovědět pouze Ano či Ne.

Jistě se nelze divit, že předsedkyně České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání považuje výroky za nešťastné, nepřijatelné a nebezpečné. Že Ondřej Liška za tím vidí upírání práva vzdělávat se spolu s ostatními dětmi, které handicapy nemají. Zapadá to do jejich světonázoru a asi by mě hodně překvapilo, kdyby tomu tak nebylo.

Ale opravdu si někdo myslí, že situace je tak černobílá, jak čtu v médiích i ve spoustě komentářů v diskusích? Skutečně je integrace to jediné správné a speciální školství se dotýká lidské důstojnosti dětí se zdravotním postižením? Opravdu těmto dětem škodím tím, že jim nabídnu „speciální vzdělávání na míru“, které zohledňuje jejich potřeby? Mám za to, že kvalitní speciální škola může být pro dítě často lepší variantou než nepřipravená a nezvládnutá integrace. A naopak.

  • Za bezmála 17 let, co působím v oblasti služeb pro zrakově postižené, jsem se setkal s řadou lidí, kteří prošli speciálním školstvím. A byli spokojeni.
  • Za bezmála 17 let, co působím v oblasti služeb pro zrakově postižené, jsem se setkal s řadou lidí, kteří prošli integrací. A byli spokojeni.
  • Za bezmála 17 let, co působím v oblasti služeb pro zrakově postižené, jsem se setkal s řadou lidí, kteří prošli obojím – chodili například na speciální základní školu a střední a vysokou absolvovali už v integraci. A byli spokojeni.

Dlouhá léta jsem vedl tábory pro děti se zdravotním postižením a nejednou jsem se setkal s tím, že dítě bylo rádo, když se – po roce stráveném v integraci – dostalo na 14 dní „mezi svoje“, s nimiž mohlo sdílet podobné radosti i strasti, které jeho „zdraví“ kamarádi neměli. Jedna z myšlenek Mezinárodní letní školy pro zrakově postižené studenty je poznat vrstevníky z různých zemí světa během desetidenního pobytu v prostředí bez bariér. Můj kamarád Martin Sukaný už roky pořádá integrační zážitkové kurzy. Znám lidi, kteří jezdí na běžné tábory. Skvělé je, že všechny tyto akce mohou být pořádány vedle sebe a jistě by bylo špatné, kdyby byly děti či mladí lidé tlačeni do účasti pouze na těch „správných“ – totiž těch, kde jsou integrováni.

Jediné dva rozumné výroky v této souvislosti jsem zatím zaznamenal jen od Petra Fialy, bývalého ministra školství, a Věry Čadilové, speciální pedagožky z Asociace pomáhající lidem s autismem.

Petr Fiala

Posuzovat, kde je dítě šťastnější, to není princip integrace a inkluze. U některých handicapovaných dětí je lepší, když jsou vzdělávány ve speciálním školství, a pro některé je mnohem lepší, když jsou vzdělávány s ostatními dětmi v hlavním vzdělávacím proudu. Nezáleží jen na typu handicapu, ale i na osobních vlastnostech konkrétního dítěte.

Věra Čadilová

Výrok prezidenta Zemana mi přijde velmi zkreslený. Nelze tuto problematiku paušalizovat, obzvláště u dětí s autismem, s nimiž pracuji. Řada z nich se může vzdělávat v běžných školách. Najdou se však děti, které mají přidružené postižení a potřebují speciální vzdělávání.

Kdybych to měl celé shrnout do jedné věty, tak to vidím nějak takto:

Adorování inkluze jako jediné správné cesty pro všechny lidi se zdravotním postižením mám za stejně nebezpečné jako výrok o šťastnějších dětech v rovnocenné komunitě.